Vzali jsme si k sobě manželovu babičku. Její rodina jí nabídla možnosti: rodina jí nabídla, „aby podepsala darovací smlouvu na byt a dožila v domově důchodců“.
– To jsme okamžitě odmítli. To nebylo správné. A moje babička ve svých 73 letech ještě není babičkou. Ne nadarmo se říká, že žena je tak stará, jak se cítí.
Má chytrý telefon z nejnovějšího modelu a hektický osobní život – pořád chodila s dědečky ve věku 60-65 let. Je dokonale fit a nemá žádné globální zdravotní problémy. Vystěhování babičky bylo nutné kvůli manželovu bratrovi Valentinovi. Ten má ženu a tři děti a žijí s Valentinovou matkou. Hypotéku si nevzali – proč?
Když má jejich babička brzy zemřít a oni se nastěhují do prázdného bytu? Ale babička nikam nespěchala. Plánovala si našetřit peníze na cestu do Číny. Jejím snem bylo projít se nočním Pekingem.
Několik dní poté, co se k nám babička nastěhovala, zavolala manželovi jeho matka. „Valentýn, jeho žena a děti se přišli nastěhovat do bytu tvé babičky a pronajímali si ho.“ ‚A co?‘ zeptala jsem se.
„Mami, co to má společného se mnou?“ ‚Ne,‘ odpověděla jsem. „Zavolej babičce, promluv si s ní sám. A kromě toho, nemyslíš, že je to její věc, jestli si ten byt pronajímá, nebo ne?“ – Odpověděl její manžel.
Manželovi se dostalo poučení na toto téma: Neopovažuj se lákat babičku na svou stranu, neopovažuj se jí vymývat mozek, aby ti byt nechala, její důchod ti stačí, ať dává nájem Valentině a byt na ni přepíše.
Zavolá mi, abych se stavil na skleničku, nebo že jedno z dětí potřebuje na záchod, nebo že se jí vybije telefon a potřebuje nabít. Přijde a mluví s babičkou o tom, jak špatně se jí a jejím dětem u tchyně žije. Žalostně si povzdechne a přemlouvá děti, aby prababičku poprosily o byt.
A babička se mu jen chichotá. Jednou Valentýnova žena ani nezazvonila, jen hlasitě zaklepala na dveře. Otevřel jsem jí a ona se ozvala ze dveří:
– U dveří stojí sanitka. „Babička, že jo? Kde jsou doktoři? Jestli zemřela u vás doma, měli byste ji pohřbít! Babička vyšla z pokoje, živá a na nohou. Host zamumlal omluvu a utekl. Pak jsme si s manželem uvědomili, že musíme něco udělat. Už jsme měli téhle služby přede dveřmi dost.
Promluvili jsme s babičkou a nabídli jí možnost: prodat byt a odjet do Číny, jak si přála. Pak by mohla jet do Paříže nebo do Říma. A my ji vždycky přijmeme a nikdy nevyhodíme. A nepotřebujeme peníze. Máme své vlastní peníze. Po chvíli přemýšlení babička souhlasila.
Jenže vnuk a jeho žena byli na stopě. Nebyl čas na normální rozhovor, na nabídku pomoci výměnou za byt. Ne, jen kroužili kolem jako šakali a čekali. Byt byl prodaný.
Poradili jsme mu, aby si pro jistotu koupil malou garsonku, kterou by pronajímal. Udělal to, vyzvedl si potřebné dokumenty a odletěl do Moskvy, aby stihl let do Pekingu.
Babička je šťastná. Byla všude. Už rok jezdí po světě. Domů se vrátila omlazená a šťastná, pár týdnů zůstala doma a pak se vrátila za novými zážitky. Z poslední cesty se nevrátila, zavolala, že se vdává. Rozhodla se, že se
Rozhodl se zůstat v Itálii. Seznámila jsem se s Italem, který tam měl pizzerii, a zamilovala jsem se do něj. Pozval nás na svou svatbu. Byli jsme s manželem v šoku – páni, to je život pro babičku v osmém desetiletí. Upřímně řečeno, trochu jsme i záviděli.
Pracovala až do svých 64 let, pomáhala synovi a stále se starala o vnoučata. Na naléhání své snachy dávala všechny své volné peníze vnoučatům – mému manželovi a Valentovi. Valentýn šel za babiččiny peníze na vysokou školu. Ale jeho otec nemohl proti své ženě říct ani slovo.
Mlčel, dokonce i když jeho matku předem uložili k věčnému odpočinku. Jeho rodina jen plivala jedem. Kvůli mně a mému manželovi nedostala babička včas hypotéku a Valentin si teď bude muset vzít hypotéku.
Podařilo se mu získat ateliér po babičce. V létě přijde podepsat papíry. S manželem jsme si povídali, že pokud budeme žít dost dlouho, procestujeme celý svět.
A jestli naše děti a vnoučata budou jen sedět a čekat, až umřeme, aby si mohli co nejdřív pořídit byt, hodím je na táborák. Často slýchávám rčení: Každá rodina má nějakého podivína. A v rodině mého manžela je tím „podivínem“ on.
Poctivý, nežárlivý, čestný, ne chamtivý ve prospěch druhých. Vždycky jsem si říkala, jak je možné, že Valentýna je jeho sestra. Vždyť vyrůstali ve stejné rodině, za stejných okolností.
