Nedávno jsem byl pozván na narozeninovou oslavu a rozhodl jsem se, že kromě hlavního dárku koupím kytici pro svou přítelkyni. Vyšel jsem z obchodu, když jsem uviděl malého chlapce, který se na mě podíval smutnýma očima, pak na kytici a pak řekl: „Lele, můžeš mi tu kytici prodat, abych ji dal mamince, dám ti peníze, nemysli si, že jsem žebrák,“ řekl chlapec.
Podíval jsem se na chlapce a sevřelo se mi srdce, zeptal jsem se ho, kde má rodiče, a on řekl, že má jenom maminku a ta je v nemocnici. Bez přemýšlení jsem mu kytici vrátila, popřála jsem jeho matce, aby se měla dobře, chtěl mi dát penízky, které tak pevně svíral v ruce, ale odmítla jsem, řekla jsem mu, ať něco koupí své matce.
Pro mě tato kytice nic neznamenala, ale pro toto dítě to byla naděje, která pomůže jeho matce postavit se na nohy. Kolemjdoucí se mi smáli, nadávali mi, říkali, že kvůli lidem, jako jsem já, jsou děti ulice drzé a říkají si o peníze, ale mně jich nebylo líto.
Jednou jsem šel do práce a dvě ženy se bavily a já jsem z jejich rozhovoru pochopil. Pochopil jsem, že to byla matka toho chlapce, už se uzdravila a v rozhovoru říkala, že kdyby bylo víc žen jako ona, svět by byl lepší.
Ta slova mě zahřála u srdce a uvědomila jsem si, že zázraky se opravdu dějí, pokud v ně věříte. Chlapec věřil, že kytice zachrání jeho matku, a s vírou v srdci jí ji dal, a matka věřila ve svého starostlivého syna a uzdravila se.
