„Když se k nám nastěhovala tchyně, začala noční můra. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně. Stěžovala si na mě Leškově sestře. A ta, aby mě kontrolovala – začala k nám domů chodit stále častěji a také mě neustále kritizovala. Brečela jsem z bezmoci, protože jsem se opravdu snažila… Jednoho dne to byl konec…!“ Alina, 39 let
Moje tchyně mě nějak neměla ráda už od začátku. Možná jsem nesplnila její očekávání. Byla jsem starší než Leszek a navíc učitelka. – Jak je možné, že v té škole sedíte několik hodin v kuse a nemáte na nic čas? – Ráda si mě dobírala. Nejdřív jsem se jí snažil něco vysvětlit, ale včas jsem nad tím mávl rukou. Nemělo to smysl. Stejně musela mít vždycky pravdu. Pak přišlo poslední slovo.
Vzájemně jsme se tolerovali, ale byl mezi námi chlad.
Roky plynuly. Navzdory mému úsilí jsem dlouho nemohl otěhotnět.
– Tak to dopadá, když máte starší ženu – jednou jsem zaslechl, jak se baví s Leškem.
– Mami, Alině je teprve pětatřicet – bránil mě manžel.
– To je pravda, na první dítě je trochu pozdě.
Když jsem o půl roku později otěhotněla, zvítězila jsem. Porodila jsem dceru. A všechno šlo podle našich představ. Díky manželově podnikavosti jsme mohli postavit dům… Byli jsme šťastní. Pak najednou přišla tragédie. Leszekův otec zemřel. Pro tchyni to byl takový šok, že… dostala infarkt. Lékaři ji sotva zachránili.
– Málem jsem přišel o otce i matku,“ zhroutil se Leszek.
Poprvé mi bylo tchyně opravdu líto. A dojatá jejím neštěstím jsem jí opravdu chtěla pomoci…..
Moje švagrová už měla v hlavě vlastní plán.
Než Leszekova matka opustila nemocnici, konala se v našem domě schůzka. Přijela moje švagrová a už měla v hlavě svůj vlastní plán:
– Myslím, že je jasné, že maminka by teď neměla zůstat sama. Musíme se o ni postarat. Nejlepší by bylo, kdyby zůstala s jednou z nás… – podívala se na mě vyčkávavým pohledem a já už věděla, co má na mysli.
– Já ji k sobě nevezmu. Vždyť víš, že bydlíme v paneláku. Ale vy… vy máte skvělé podmínky.
Nebylo správné odmítnout. Takhle u nás skončila moje tchyně. Opravdu jsem se snažila. Připravila jsem pokoj speciálně pro ni. Dokonce jsme tam dali malou televizi, aby se mohla dívat na seriály, když leží v posteli. Chápal jsem její tragédii, chápal jsem její zoufalství, ale proč se rozčílila ještě víc než předtím – to jsem nedokázal pochopit.
Doslova všechno bylo špatně a já jsem byl sluha!
Polštář – protože byl příliš nízký. Matrace – protože byla příliš tvrdá. Televize – protože v ní bylo jen pár programů. A pověstná polévka byla příliš slaná…..
– Nebudu ji jíst. Není dobrá! – Odstrčila talíř.
– Podám tedy ten druhý… – odběhla jsem znovu do kuchyně. Přehrabovala se v talíři, klovala do toho a toho. A zase to samé:
– Není to dobré! – pronesla. – Teď už se nedivím, proč můj syn po svatbě tak zhubl. Vždyť ty ani neumíš vařit… Často jsem brečela bezmocí.
– Pochop ji… – požádal mě Leszek. – Otec pro ni byl vším. Musíme jí dát čas, aby se vzpamatovala. Ale ona byla čím dál nesnesitelnější. Aby toho nebylo málo, tchyně si na mě začala stěžovat Leszkově sestře. A začala k nám domů chodit čím dál častěji, aby mě kontrolovala a soudila. Byla to skutečná noční můra. Nejenže mě teď obě kritizovaly, ale obě se ke mně chovaly jako ke služce.
– Mamince docházejí léky, to sis nevšiml? – Švagrová mi bez zábran dávala pokyny.
– V pondělí musí být zaregistrovaná u lékaře. Postaráš se o to? – Zeptala se, jistá si mou odpovědí. Pak jsme museli odvézt tchyni na kliniku, koupit recepty.
Tchyně si myslela, že má na všechno nárok.
Všechno padlo na mě. Švagrová měla vlastní rodinu, můj muž byl zaměstnaný ve firmě a já byla učitelka, takže… měla jsem spoustu času. Ať už chtěně, nebo nechtěně, stala jsem se tchýninou pečovatelkou a ona mou snahu vůbec neocenila. Ať jsem udělala cokoli, bylo to špatně. Když jsem ji upozornila, že by ke mně mohla být slušnější, zlomyslně si odfrkla:
– “Jsem v domě svého syna! – Což implicitně znamená: „Mám dovoleno všechno“. Když přijela švagrová a tchyně si na mě stěžovala, téměř vždy následovala hádka. Abych si vybila zlost, třískala jsem dveřmi, talíři a vším, co mi přišlo pod ruku.
– Je vyrovnaná? – Slyšela jsem překvapený hlas své tchyně. Leszek se vracel domů až večer. Byl unavený, o odpočinku se mu jen zdálo. Na mé poznámky: „Už to nevydržím“, reagoval obvykle podobně: „Nějak se s tím musíš vyrovnat“. Jak? Už se tím nechtěl zabývat.
Jednoho dne to všechno vyvrcholilo.
Vešla jsem do domu obtěžkaná nákupem jako velbloud a švagrová na mě volala už ode dveří:
– No, konečně jsi zpátky. Kdybych věděla, že nebude večeře, přinesla bych něco z domova. Nemohla jsem to vydržet. Zbrkle jsem položila sítě na stůl.
– Tak prosím, uvař,“ řekla jsem a odešla z kuchyně.
– Kam jdete?
– Už toho mám dost. Jdu ven! A ty, drahá – podívala jsem se na ni. – Postarej se teď o svou matku. Určitě bude šťastnější. Už tě nebudu obtěžovat. Nechtěla jsem jí už nic vysvětlovat. Rychle jsem si sbalila pár nejnutnějších věcí, vyzvedla dceru a vydala se k mámě.
Byla jsem tvrdá, rozhodla jsem se, že se k té děvce nevrátím.
Večer přijel Leszek. Požádal mě, abych neblbla. Že máma je nemocná a nemůže se rozčilovat.
– Proto je pro mě lepší zůstat tady,“ řekla jsem. Tentokrát jsem byl pevný a Leszek šel domů sám. Neuplynuly ani dva dny, když uznal, že jsem měla pravdu. – Nemůžu tyhle ženy vystát. Pořád mi volají a stěžují si. Myslím, že si budu muset vzít volno a na chvíli se postarat o mámu.
– Najmi si chůvu,“ poradila jsem mu. Ale tchyně při slově „chůva“ pohrozila synovi pěstí. Unavený domácí situací se Leszek vracel domů stále později. Nakonec se téměř usadil ve svém podniku. Co na to řekla jeho tchyně? Přišla domů sama!
– Nejlepší je to všude, ale nejlépe u sebe doma,“ komentovala prý své rozhodnutí. Brzy se ukázalo, že není upoutána na lůžko a nemusí v něm zůstat celý den. Dívám se na ni, jak všude běhá sama, a říkám si: „Ani čert to nebere špatně!“.
