Měli jsme dlouhověkou prababičku. Bylo jí 90 let a žila na vesnici. Ale jak stárla, bylo pro ni stále těžší a těžší spravovat svůj velký dům sama. A tak vyvstala otázka – kdo by šel s babičkou bydlet? Moji rodiče na to nebyli vůbec připraveni.
Ve městě byli naprosto spokojení, otec pracoval jako strážný a matka ve stejné kanceláři, kterou hlídal. Vedli klidný život a nehodlali nic měnit. Moje sestra se vdala a s manželem také žili ve městě.
Novomanželé se nechtěli přestěhovat na vesnici. v té době jsem měla dvě malé děti. Synovi bylo pět a dceři tři roky, ale babičky mi bylo tak líto, že jsem ji nemohla nechat samotnou… S manželem jsme si promluvili a rozhodli se, že půjdeme do její vesnice a budeme žít s ní.
Z babiččiny vesnice do manželovy práce to bylo jen 40 minut jízdy. Začali jsme pronajímat náš byt ve městě a peníze jsme investovali do babiččina domu. Zavedli jsme plyn, udělali dobrý záchod, předělali koupelnu a postavili plot.Ačkoli byla stará, babička mi vždycky pomáhala s dětmi, dokonce s nimi chodila k řece.
Každý víkend jsme jako rodina chodili do lesa na ryby. Po pěti letech však babička zemřela. Doslova druhý den pohřbu se jí manžel mé sestry bezelstně zeptal:
„Jak si rozdělíme dům? ‘ Jaká drzost… Hned první rok, kdy jsme se k babičce nastěhovali, mi dala darovací smlouvu. Dům prodávat nebudeme, jsme tu šťastní. Když sestra zjistila, že dům je jenom můj, začala křičet. Neměla jsem slov.
Ještě že jim můj manžel na rovinu a rázně řekl, že na dům nemají právo, aby vypadly. Sestra o mně stále šíří pomluvy a pomlouvá mě za mými zády. A moje matka se mě stále snaží přesvědčit, abych se vzdala domu a rozdělila si peníze, což rozhodně nehodlám udělat.
