„- Irek říkal, že nás opustí, když se neodstěhujeme od mámy,“ začala svou hádku neteř. – ‘Jestli si to teta nerozmyslí, zůstanu sama se dvěma dětmi. – A to chceš dopustit, Terezko? – ‘“ přidala se k tirádě moje sestra. Dívala jsem se, jak ty dvě rozzlobené ženy jen čekají, až mě podojí.“
Žiju sama, nemám žádný majetek a nepodařilo se mi nashromáždit nic cenného. Můj důchod je malý, takže sotva vyjdu s penězi. Kdybych nevlastnil byt, žil bych v naprosté chudobě, neměl bych ani kde bydlet! A ano, mám malý byt, jen čtyřicet metrů čtverečních, ale patří mi. Dokonce jsem na něj musel dlouho šetřit a díky úsporám jsem ho mohl od družstva odkoupit. To se mi podařilo a teď se cítím o něco lépe, když si říkám, že kdyby mě náhle potkalo nějaké neštěstí, mám alespoň nějakou jistotu.
Moje sestra byla příliš hodná
Jsem jedináček, mám jen nevlastní sestru, která je skoro o deset let mladší než já. Jola stále pracuje. Říká, že by chtěla pracovat co nejdéle, protože pak by mohla dceru finančně podporovat. Moje neteř se vždycky potýkala s finančními problémy. Nedokončila školu, nemá žádnou profesi, navíc vychovává dvě děti a má manžela, který ani nepracuje na plný úvazek, ale chytá jen příležitostné práce. Pracuje jako instalatér a mohl by vydělávat hodně, ale raději spí. Kvůli tomu žijí v chudobě a bez pomoci druhých by se neobešli.
Všichni bydlí na hromádce, na stejné ploše jako já, protože Jola má totožný byt jen o pár bloků dál. Vlastní čtyři rohy vlastně nemají šanci mít, ledaže by nějakým zázrakem vyhráli v loterii, takže celá rodina každý týden vyplňuje losy a doufá v zázrak. Se sestrou mám přátelský vztah, i když mě často rozčiluje její ješitnost a bezmezná láska k dceři. Připadá mi, že Jolka by mohla obelhat celý svět, aby z toho měla prospěch jen její Dagmarka. Neměla by pak žádné výčitky svědomí.
„- Irek říkal, že nás opustí, když se neodstěhujeme od mámy,“ začala svou hádku neteř. – ‘Jestli si to teta nerozmyslí, zůstanu sama se dvěma dětmi. – A to chceš dopustit, Terezko? – ‘“ přidala se k tirádě moje sestra. Dívala jsem se, jak ty dvě rozzlobené ženy jen čekají, až mě podojí.“
Žiju sama, nemám žádný majetek a nepodařilo se mi nashromáždit nic cenného. Můj důchod je malý, takže sotva vyjdu s penězi. Kdybych nevlastnil byt, žil bych v naprosté chudobě, neměl bych ani kde bydlet! A ano, mám malý byt, jen čtyřicet metrů čtverečních, ale patří mi. Dokonce jsem na něj musel dlouho šetřit a díky úsporám jsem ho mohl od družstva odkoupit. To se mi podařilo a teď se cítím o něco lépe, když si říkám, že kdyby mě náhle potkalo nějaké neštěstí, mám alespoň nějakou jistotu.
Moje sestra byla příliš hodná
Jsem jedináček, mám jen nevlastní sestru, která je skoro o deset let mladší než já. Jola stále pracuje. Říká, že by chtěla pracovat co nejdéle, protože pak by mohla dceru finančně podporovat. Moje neteř se vždycky potýkala s finančními problémy. Nedokončila školu, nemá žádnou profesi, navíc vychovává dvě děti a má manžela, který ani nepracuje na plný úvazek, ale chytá jen příležitostné práce. Pracuje jako instalatér a mohl by vydělávat hodně, ale raději spí. Kvůli tomu žijí v chudobě a bez pomoci druhých by se neobešli.
Všichni bydlí na hromádce, na stejné ploše jako já, protože Jola má totožný byt jen o pár bloků dál. Vlastní čtyři rohy vlastně nemají šanci mít, ledaže by nějakým zázrakem vyhráli v loterii, takže celá rodina každý týden vyplňuje losy a doufá v zázrak. Se sestrou mám přátelský vztah, i když mě často rozčiluje její ješitnost a bezmezná láska k dceři. Připadá mi, že Jolka by mohla obelhat celý svět, aby z toho měla prospěch jen její Dagmarka. Pak by neměla výčitky svědomí.
– Copak nevidíš, že tě prostě využívá? – Přemýšlel jsem nahlas. – Oni spí do poledne a ty ráno vstáváš před prací, abys odvedl děti do školky! Ty jsi pořád na cestách a něco…. děláš.
– No a co? – odpověděla Jola se smíchem. – Vždyť pohyb je přece prospěšný! Proč bych měla jen tak sedět a nic nedělat? Aspoň nemám problémy s váhou. Mám postavu jako puberťačka, pojďte se přesvědčit!
Skutečně byla velmi štíhlá, ale to proto, že se kvůli těm darmožroutům nikdy nenajedla do sytosti.
Přišla s bláznivým nápadem.
Přišla za mnou a okamžitě mě vyhecovala:
– Poslyš, měla bys podporovat mladé! Jsi přece nejbližší rodina, jsi Dagmařina teta a asi je ti taky smutno, když vidíš, jak to mají těžké.
– Víš co, mně je spíš smutno, když vidím, jak je to pro tebe těžké,“ podotkla jsem. – Co je to?
– Podívej,“ začala, “mladí lidé by měli mít své vlastní bydlení, ne?
– Ano, ale co s tím mám společného já? – To mě překvapilo.
– Ach, bože. Ty s tím máš opravdu hodně společného, protože kdyby ses nastěhovala ke mně a oni k tobě, tak by byli všichni šťastní.
To mě překvapilo.
– To vážně mluvíš o všech? – Zeptala jsem se nesměle – O mně taky?
– Samozřejmě! Cítila by ses se mnou jako v ráji! Dal bych ti velký pokoj, kuchyň a koupelna by byly společné, ale já jsem stejně doma jen zřídka, takže bys měla naprostou volnost. A kromě toho si představ, kolik bys ušetřila! Nemusel bys platit nájem ani jiné poplatky. V peněžence by ti zbylo pár drobných navíc.
– Jolo, ale kdo by platil za můj byt?
– No… Daga a Irek!
– Děláš si srandu? Vždyť ani nepracují! U tebe neplatí za nic, a u mě by najednou měli platit? O čem to mluvíš?
– No, já bych jim pomohla, jako jsem to dělala doteď,“ řekla Jola.
– Kde na to všechno vezmeš peníze? Chceš snad vydržovat dva byty a každý den jim vozit jídlo? Vyděláváš tolik peněz?
– Pro začátek bych si vzal půjčku. Nějak bych to zvládl splácet…
– Ale ty už máš dvě půjčky. Chceš se zadlužit ještě víc?
– Irek říká, že si začne vydělávat prací. Pomůže, určitě pomůže, bude přispívat…
– Ať si tu práci nejdřív najde, a pak si o tom promluvíme – řekla jsem, v tu chvíli už hodně otrávená.
– Ale on říká, že potřebuje motivaci… Oba jsou tak nadšení, že mají konečně svůj vlastní koutek!
– No vidíš, už sis všechno stanovila? Bez mého vědomí, bez mého souhlasu?
– Vždyť ti to říkám až teď! Proč se tak zlobíš? Daga si dokonce myslí, že bys jim to měl navrhnout ty, protože na co potřebuješ tak velký byt, když tu žiješ sám? U mě by ti bylo hezky, pohodlně a necítila by ses tak osamělá…..
– Nejsem osamělá – odpověděla jsem rozhodně. – Řekni své tátě, že se o mě nemusí tolik starat a nemusí mi organizovat život. Ať se stará sama o sebe!
A tak se mezi námi strhla velká hádka! Sestra nechápala, jak je sobecká a jak málo respektuje mé city, když myslí jen na svou dceru a manžela, který si ani nemůže najít práci.
Urazila se na mě.
I když jí tam asi něco proniklo, moje emoce jí byly naprosto lhostejné. Nemluvila se mnou asi dva týdny. Nedala najevo, že žije. Také jsem se rozhodl, že se nejdřív neozvu. Myslel jsem si, že to nechá být, že pochopí, jak nemístný její návrh byl, ale nemohl jsem se mýlit víc. Přišly totiž za mnou společně: Jola a její Dagmara. Bez jakýchkoli předsudků přešly do útoku. Nebyl jsem na to připraven…
– ‘Irek říkal, že nás opustí, pokud se neodstěhujeme od mámy,’ začala svou hádku moje neteř. – Jsem si jistá, že udělá, co řekl. Je tvrdohlavý. Jestli si to teta nerozmyslí, zůstanu sama se dvěma dětmi…..
– A to chceš dopustit, Terezko? – připojila se k sestřině tirádě. – Budoucnost těchto dětí leží ve tvých rukou!
Dívala jsem se, jak ty dvě rozzlobené ženy jen čekají, až mě podojí. Neměly slitování. Co jim bylo po nějaké staré ženě, osamělé příbuzné? Vždyť jsem byla jen překážkou v zabrání mého bytu! Protože jsem trvala na tom, že zůstanu, já drzoun.
– ‘Je tu ještě jedna možnost,’ ozvala se po chvíli Jolka. – Jestli se odsud opravdu nechceš odstěhovat, možná bych mohla zůstat s tebou? Pak budou mít pokoj… A my to tady nějak zvládneme! S jednou věcí ale nepočítáš: stárneš, možná budeš brzy potřebovat péči. Kdo ti pak pomůže?
Připadal jsem si jako zvíře, které pronásleduje lovec. Měl jsem pocit, že za chvíli padnu do jejich léčky! Chystali se mě chytit a oloupit. Věděl jsem, že se musím bránit!
– V žádném případě – odpověděl jsem stejně sebejistě jako vždycky. – Nenechám se vydírat.
– Jen si pamatuj – varovala mě Jola – jestli teď odejdeme, ať se ptáš, jak chceš, už se nevrátíme! Často slyšíš a čteš o takových případech, že tam někoho najdou až po dlouhé době, protože to nikdo nevěděl… Ale dobře, jak chceš!
– To je to, co chci, a teď sbohem!
Byl jsem tak rozzuřený, že jsem několik dalších dní nepřemýšlel o tom, jestli jsem udělal dobře. Teprve teď o tom začínám přemýšlet. Možná jsem měl říct ano? Koneckonců je to moje rodina. Co když Irek Dagmaru opravdu opustí? Budu se cítit velmi špatně! Své rozhodnutí přece jen ještě můžu změnit… Jenže cítím, že by to byla chyba. Navzdory všemu.
