Jednoho dubnového rána jsem se vydal na krátkou procházku do parku nedaleko svého domova. Slunce jemně hřálo svými paprsky a příroda pomalu ožívala. Posledních několik dní jsem měl nabitých nezměrným množstvím práce a teprve teď jsem si mohl dovolit nadechnout se čerstvého vzduchu. Při procházce a kochání se okolní přírodou jsem nečekaně zakopl o nenápadnou malou peněženku přímo před mými botami. V parku bylo poměrně dost lidí, ale všichni byli zřejmě tak zabrani do svých vlastních záležitostí, že si něčí ztráty nevšimli.
Chtěl jsem najít majitele a rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl, že by něco hledal. Rozhodl jsem se podívat na nedalekou policejní stanici a požádat o pomoc tam. Na místě jsme peněženku otevřeli – uvnitř byly doklady a hlavně hotovost ve značné výši. Oddechl jsem si, protože jsem věděl, že obsah se bezpečně dostane k majiteli.
Nechal jsem samozřejmě své telefonní číslo a do večera mi neznámý muž zavolal. Na druhém konci mě přivítala starší žena, která trvala na setkání se mnou. Domluvili jsme si schůzku ve stejném parku a už u vchodu jsem viděla, jak se na každou osobu z dálky intenzivně dívá přikrčená žena.
Přistoupil jsem blíž a kývl na pozdrav.
– Našel jsi mou peněženku? – zeptala se.
Odpověděl jsem kladně a ona se rozplakala, začala mi děkovat a vytáhla z peněženky padesátizlotou bankovku.
Samozřejmě jsem ji zastavil a ujistil ji, že nic nepotřebuji. Upřímnost je pro mě nejdůležitější, nemohl jsem jinak, bez ohledu na to, jestli za to něco dostanu.
Když se žena uklidnila, řekla, že peníze vybírá na pohřeb svého manžela, který právě zemřel. Když byla na cestě do pohřebního ústavu, musela jí peněženka nepozorovaně vypadnout z ruky a ona si toho ani nevšimla.
Od této události už uplynula dlouhá doba a my spolu stále udržujeme kontakt. Opět jsem se utvrdila v přesvědčení, že poctivost se stonásobně vyplácí, díky ní jsem získala známost s nesmírně dobrou a moudrou ženou, která je pro mě jako vlastní babička.
