Všichni doufají, že ve stáří nebude osamělý a že se o něj jeho blízcí postarají. Takový je život – nejprve jim věnujete veškerý svůj volný čas, lásku a péči a oni se pak postarají o vás.
Když jsem měl dvě děti, myslel jsem si, že se o mě ve stáří postarají alespoň ony. Koneckonců jsem celý život zasvětila výchově dcery a syna. Ale mýlila jsem se, protože teď, když jsem nemocná a potřebuji péči, protože se o sebe nedokážu postarat – nikdo z nich mě nechtěl přijmout a postarat se o mě.
A to je velmi těžké, když víte, že vás vlastní děti nepotřebují… Vychovala jsem je sama. Manžel odešel, když se nám narodil syn, vychovávali jsme dceru. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, abych jim zajistila vše, co potřebují. Měla jsem je všechny vzdělané.
Ne jen tak ledajaké vzdělání, vysokoškolský titul. Dcera vystudovala design a syn inženýrství. Oba si našli dobrou práci, a když jsem byla zdravá, vždycky jsem jim s dětmi pomáhala. Mám dvě vnoučata: Michaela – syna mé dcery a Andrewa – syna mého syna.Vezl jsem kluky na mimoškolní aktivity, vyzvedával je ze školy. Často u mě zůstávali. Ale jednou jsem se na ulici cítil špatně. Odvezli mě do nemocnice. A tehdy děti ukázaly svůj skutečný postoj ke mně.
Dcera mě za celou dobu navštívila jen jednou a syn mi jen zatelefonoval. Po týdnu mě pustili domů a řekli mi, ať neotravuju, ale děti mi přivedly vnoučata. A u nich víte, jak to chodí: jednou si hrát, jednou vařit, jednou jít na hřiště.
Po dvou měsících mi bylo ještě hůř. Požádala jsem syna, aby mě odvezl autem na kontrolu, ale ten měl pořád práci, tak jsem si objednala taxíka. Řeknu vám, že pro důchodce je to značný výdaj. Čas plynul a jednoho dne jsem prostě nemohl vstát z postele.
Zavolal jsem dceři, ale ta byla v práci a poradila mi, abych zavolal záchranku. Odvezli mě do nemocnice. Od té doby nejsem schopen sám chodit. Lékař mým dětem před propuštěním vysvětlil, že mě nemohou nechat samotnou a že potřebuji péči.
Doma se dcera a syn dlouho dohadovali, kdo si mě vezme k sobě. Dcera argumentovala tím, že má malý byt a nemá pro mě místo. Syn jí odmítl ustoupit a odpověděl, že má sice velký dům, ale jeho žena čeká dítě a on pochybuje, že by souhlasila s tím, aby se k němu tchyně nastěhovala.
Byla jsem velmi smutná, že jsem prožila celý život a nezasloužila si soucit vlastních dětí. Přerušila jsem je a řekla jim oběma, ať jdou pryč! Nechci vidět ani jednoho z nich! Zvládám to naprosto sama a nechci jim být na obtíž.
A oni odešli. A já tam ležela a brečela do polštáře – jak se to mohlo stát? Jak se z milujících dětí stali sobci? To jsem je tak vychovala? Celou noc jsem nemohla spát. A když přišlo ráno, byla jsem velmi sklíčená.
Slyšela jsem, jak se otevírají vchodové dveře, a měla jsem strach. Ukázalo se, že děti včera odešly a byt byl celou noc otevřený. A já jsem nemohla vstát. Z prvního patra přišla sousedka, fajn mladá žena, která sama vychovává dceru. Chtěla mě navštívit.
A mně jí bylo tak líto, že jsem jí všechno řekla. Nabídla mi pomoc, ale když mě nepotřebují vlastní děti, jak bych mohla přijmout pomoc od cizího člověka? Ale ta žena odvedle byla vytrvalá. Přinesla mi jídlo a uvařila čaj.
Od té doby se o mě tato svobodná matka stará a já jí dávám polovinu svého důchodu. Za ty peníze mi kupuje produkty a vaří. Zbytek jde na komunální služby a další věci do domácnosti. Nyní je můj život zcela závislý na cizí osobě a děti v rodině se vůbec nezajímají o to, jak se jejich matce daří.
Málokdy mi zavolají a s úlevou si povzdechnou, že se o mě má kdo postarat. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi na konci života dostane takové zrady, a to od syna a dcery. Vychovala jsem nevděčné děti.
