Moje matka začala nedávno žít sama: rozešla se s otcem a můj bratr s ní žil do svých 24 let, než se rozhodl přestěhovat ke své přítelkyni. Sama se mi přiznala, že se necítí dobře, když žije sama v prázdném domě, chybí jí živá komunikace a blízkost lidí.
Samozřejmě mi ho bylo líto, ale čekala jsem, že si zvykne. Navrhla jsem jí, aby se přestěhovala ke své sestře, která také zůstala sama, ale maminka nechtěla – prý spolu nemohou žít, protože má velmi těžkou povahu. Když bratr odešel, začala nás máma s manželem často navštěvovat: o Vánocích a jen tak přes týden.
Nikdy jsme jí to neodmítali, vždycky jsme se z jejích návštěv těšili. Sami jsme ji navštěvovali, a dokonce jsme ji brali s sebou na výlety k manželovým rodičům. Neustále jsme se snažili, aby se necítila osamělá, aby věděla, že má přátelskou a dobrou rodinu, děti, které ji nikdy neopustí, ale budou tu vždy pro ni.
A všechno šlo velmi dobře, dokud se jí a jejímu manželovi nenarodil syn. Pak maminka sama požádala, aby s námi zůstala první měsíc poté, co jsem směla s dítětem domů, s odůvodněním, že mi s dítětem pomůže, všechno mě naučí a podělí se se mnou o své mateřské zkušenosti. S manželem jsme souhlasili a skutečně se ukázalo, že nám s miminkem hodně pomohla.Ale čekali jsme, že se k nám máma brzy nastěhuje, a ona už u nás bydlí celé dva měsíce a celkově se vůbec nechystá stěhovat domů. Máma říká, že její byt je zbytečně volný a že si potřebuje najít nájemníka. A nájemné, které bude platit, bude pro náš domácí rozpočet velmi výhodné.
S manželem jsme mamince samozřejmě velmi vděční za všechno, co pro nás udělala, ale už nás její neustálá přítomnost unavuje a rádi bychom, aby nám dala pokoj. Je v důchodu, takže tráví dny doma a vnucuje nám „svůj řád“: bez dovolení přerovnává věci, vládne v kuchyni. A my s manželem bychom chtěli svůj vlastní osobní byt, jen pro naši mladou rodinu.
Navíc náš byt není dost velký na to, aby v něm mohl bydlet další dospělý člověk, a manželovi občas vadí, že nemůže chodit po domě, jak se mu zlíbí, a chovat se, jak chce – maminka mu říká, co má dělat, a denně ho poučuje, že mi nepomáhá v domácnosti.
Snažila jsem se s maminkou v klidu promluvit a vysvětlit jí, že mladá rodina by měla žít odděleně od rodičů, ale ona s tím nesouhlasí. Myslí si, že bydlet s babičkou pro dítě – to je moc dobré a že sami tak malé dítě nezvládneme. Nevím, jak mám matku přesvědčit, že my s manželem – jsme dospělí lidé a zvládneme to bez ní úplně v pohodě.
Jistě, mrzí mě, že zůstala na sklonku života sama, ale tu cestu si vybrala sama – nikdo ji nenutil, aby se rozvedla s otcem, a nikdo ji teď neotravuje, aby si našla manžela. Nemůžu matku vyhodit z vlastního domu a ona nás vůbec nechápe. Ani nevím, jak se zachovat správně a nehádat se s ní.
