Světlana celý život pracovala v nemocnici. Viděla toho hodně: jak lidé odcházejí na onen svět, jak se zotavují z těžkých nemocí, jak dlouho trpí. To všechno Světlanu zocelilo, a teď je tak vážná a přísná, že si s ní žádná žena nerozumí. Večer na ni doma čekal nevěrný manžel. Sveta dobře věděla, že ji podvádí.
Poslední událost ji však přiměla k tomu, aby muže, s nímž žila třicet let, vyhodila. Světlana se po směně v obchodě s alkoholem vrátila domů dřív. A tak našla svého muže s mladou dívkou v jejím pokoji. Světlana popadla svůj oblíbený váleček a začala Vitalije honit po domě a silně ho mlátit po zádech. Muž si sbalil věci a odešel.
Usadil se v malém pokoji na koleji. Nebyl v něm žádný domov, jen holé, studené stěny. Ale musel to tu zařídit, aby sem mohl přivést své nové přítelkyně. Vitalij koupil postel a plastovou skříň. Stěny musel polepit plakáty nahých dívek. Ale ani to je nezachránilo před zimou. Svitlana se mezitím utápěla ve vzpomínkách.
Dívala se na červený koberec, který visel v jejich pokoji. Svitlana si vzpomněla, že ho vyhrála v loterii před třiceti lety, právě v době, kdy se jí narodil syn. Tehdy to byl koberec, který pomáhal vyhřívat studené místnosti jejich bytu. A pak někdo zaklepal na dveře. Otevřela světlo a na prahu se objevil Vitalij.
– “Tak proč jsi sem přišel?” “Zlatíčko, nepřišel jsem ti vynadat. Jen mě pusť do domu. Promiň, vyznělo to špatně.” – Přeskočíme představování, co chceš?” – V mém pokoji je taková zima, dovol mi odnést ten koberec. Stejně ho nepotřebuješ.” – Tak ty mrzneš… tak potřebuješ ten koberec…
Vitalij spokojeně sundával koberec z háčků, když najednou ucítil mezi nohama silný náraz. “Co to děláš? Nechal jsi ho, aby si ho vzal!” – Nenechal! Ten koberec jsem pro našeho syna vyhrál sám, a ty ho teď chceš použít na vytápění svého chlípného domu? Vypadni odsud! Sveta Vitalijovi pěkně nařezala. A od té chvíle věděla jistě, že je konec. Ještě předtím doufala, že se rodina bude moci znovu sejít. Ale to se nikdy nestane.
