“Pekla jsem koblihy! Také jsem upekla croissanty a kynuté těsto, protože to jsou oblíbené sladkosti mých dětí a vnoučat. Opět jsem počítala s tím, že se u mě na Den babiček objeví. Tentokrát to připadlo na víkend, takže jsem ještě víc věřila, že budou ochotni urazit tu dálku; mohli u mě koneckonců přespat. Vždyť je kde spát. Ale sto kilometrů bylo opět příliš daleko. Nepodařilo se jim to. Sice mi zavolali, aby mi popřáli, což jsem ocenil, ale rád bych je konečně viděl, protože letos nestihli ani Vánoce. Už mají své životy. Já vím. Ale jsem tu úplně sama. Strašně osamělá a někdy bych si přála, abych je mohla obejmout.”
Už nejsem mladá babička
Letos mi bude sedmdesát. Už čtyři roky žiji sama, protože mého manžela připravila o život nemoc. Tehdy to pro mě začalo být těžké. Zhroutila jsem se, přestala jsem vycházet z domu a byla jsem slabší a slabší.
Bydlím ve 4. patře paneláku bez výtahu. Nějakým způsobem vždycky jeden člověk pomohl druhému, když bylo obtížné dostat se nahoru. A teď už není nikdo, kdo by pomohl.
Mám malý balkon a každý den tam piju čaj ve společnosti dvou hrdliček, které mají rády, když je krmím suchým chlebem. A já se ráda dělím o to, co mám. A já toho moc nemám. Můj skromný důchod mi neumožňuje moc nakupovat, ale také nejsem schopná chodit každý den do obchodu, abych si nakoupila.Ale zvládám to. Mám vyčištěné a vyprané oblečení. Vždycky se najde teplá večeře. Je to pro mě těžké jen psychicky, protože jsem strašně osamělá a vždycky se těším na kontakt se svými blízkými, kteří se (mám dojem) stále více vzdalují, i když jsme od sebe stále jen (nebo až) 100 kilometrů.
Jako vždy jsem čekala na vnoučata.
O víkendu jsme slavili Den babiček. Sice mě vnoučata od smrti manžela nenavštívila, ale vždycky doufám, že se to třeba letos změní.
Tentokrát se nechodilo do školy ani do práce, byla přece sobota. Takže jsem si byla téměř jistá, že přece jen přijdou.
A tak jsem si udělala opravdový výlet do obchodu. Vím, co mají moje vnoučata nejraději, a tak jsem koupila droždí, cukr a spoustu mouky a upekla jim kynutý koláč, rohlíčky a koblihy.
Jak jsem na sebe byla pyšná! Vždyť jsem to sotva vynesla do těch schodů, ale byla jsem moc ráda, že jsem se do té výzvy pustila.
Bohužel se ukázalo, že to nestálo za to.
babička na kuchnicanva.com
V sobotu zazvonil telefon
A já už věděla, že to bude buď oznámení, že přijede rodina, nebo naopak. Vnuk mi popřál a zazpíval mi písničku. Vnučka místo toho řekla krásnou básničku, ale já už věděla, co to znamená.
Dojetí mi vzalo hlas, ale přesto jsem byl také smutný. Už jsem je neměl vidět.
Přesto jsem se je pokusil „uplatit“ sladkostmi. Ale ani to nepomohlo. Syn jen řekl:
Tvoje koblihy jsou nejlepší. Kéž bychom je mohli ochutnat. Ale proč nám nějaké nezamrazíte a my se u vás zastavíme, až budeme někdy v okolí? Pohonné hmoty jsou teď tak drahé, že šetříme, jak se dá.
Ty koblihy jsem samozřejmě zmrazila, ale ještě teď, když to píšu, mi po tvářích stékají slzy. Všichni mi chybí, a to jsme se letos neviděli ani na Vánoce. Kdybych měla víc sil, sama bych nasedla na vlak a jela se za nimi podívat. Ale to není možné. Tak co mi zbývá jiného než prostě čekat?
Grażyna z Wieliczky, 70 let
DIY dárek ke Dni babiček – podívejte se, jak ho vyrobit!
