– „Víš co, můj drahý vnuku! Když tě tak vyrušuji, je jen jedna možnost. Nebudu už navštěvovat své dcery, ani nepůjdu za svými přáteli a kolegy. A nemusím vyhledávat žádné prarodiče. Podívej se, s čím přišli! Na stará kolena mě provdají za někoho jiného!“
– Babičko, to ti říkám už dlouho! A maminka to říká taky! Jdi do domova důchodců. Přeepiš na mě dům a dají ti tam pokoj, maminka to zařídí. A nebudeš tam sama, budeš si mít s kým povídat, sousedi jsou blízko a nebudeš mě rušit.“ ‚A co?‘ zeptala jsem se. – „Já svůj dům neopustím. Řeknu ti to takhle, Sašo.
Když tě budu rušit, měla bys odejít. Jsi mladá, jsi chytrá. Jdi, hledej si byt a žij, jak chceš. Jestli nechceš studovat, jdi pracovat. Každý den můžeš mít nové dívky. Jsem starý muž, příští měsíc mi bude 65 let, potřebuji klid. Už toho bylo dost, pár let jsem se tu potuloval, je čas jít domů.
. Není to dobrý vnuk, když mě vyháníte z vlastního domu a žijete z mého důchodu se svými snoubenkami. Není to gumový důchod, takže máš ještě týden. Když si nemůžeš najít byt, tak jdi ke kamarádům nebo ke kamarádkám. Nebo k té tvé jak se jmenuje, pořád zapomínám, takže dneska ke mně domů nechoď. Vymýšlejí různé věci: buď pro mě hledají ženicha na stará kolena, nebo mě chtějí poslat do domova důchodců!Rozhořčený vnuk se snažil ještě něco říct, ale Lidia Pavlivna ho už neposlouchala, mlčky odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Cítila se velmi špatně. Potřebovala si odpočinout. Takovou rozhodnost od sebe Lída nečekala. Hromadilo se v ní rozhořčení, a tak vyjádřila všechno, co v ní vířilo. Dlouhé dva roky mlčela, při prvním zavolání běžela za jednou nebo druhou z dcer a pak se při prvním náznaku vydala k sobě domů se slovy: „Tohle je pro tebe:
„Mami, nemáš jídlo“. A ejhle, jejímu vnukovi je 20 let a už jí vede domácnost. Má jednu snoubenku, lásku svého života, pak druhou, a babička jako by mu překážela, hrbí se za zdí a narušuje romantickou atmosféru. – „Babičko, mohla bys navštívit kohokoli, Viku, Marii, Svitlanu, Iru (je třeba zdůraznit, že dívky se často střídají) a já bych byl spolu.“ „A co ty?“ ptá se.
A Lidia Pavlivna chodila k sestře své sestřenice, kmotře, bývalé kamarádce, kde se zdržovala, aby nerušila mladé. Zpočátku ji sestra, sestřenice i kamarádka rády viděly, ale pak, když se to začalo opakovat několikrát týdně, jejich radost zmizela a Lída si uvědomila, že lidi její přítomnost přitahuje.
V době, kdy už nebylo kam jít, se její nejstarší dceři narodilo dítě. Život ve městě, hypotéka a starší dítě ve škole nepřály dlouhé mateřské dovolené a babiččina pomoc byla potřeba víc než kdy jindy. Lidia Petrovna se vydala za dcerou na návštěvu.
A jestliže zpočátku byli všichni se vším spokojeni – teplé večeře, čistý byt, opečovávaná vnoučata -, o několik měsíců později začal Lidiin zeť, který byl jen o deset let mladší než jeho tchyně, vyjadřovat nespokojenost.
– „Lidie Petrivno, už nekupuj takové párky, nedají se jíst. A proč bys jedla párky sama, když jsi stejně celý den doma? Je pro tebe těžké uvařit normální jídlo? Třeba řízky nebo kotlety… – Lidie Petrovno! „Kotlety jsou dobré, ale za domácí potřeby a potraviny utratíte spoustu peněz! Musíte být šetrnější!
Už vás nebaví těstoviny a saláty? Šetřit je dobré, ale ve vašem jídelníčku je málo masa. A tak je to se vším. Říkáte, Lidie Petrovno, zůstáváte doma s dětmi, mohla byste pomáhat nejstarší vnučce s učením, proč musíme najímat doučování pro živou babičku?
Lidii také vynadali, že telefonuje, a tvrdili, že tlachání nemá s ničím nic společného. A nejstarší vnučka je dívka s charakterem. I když je to ještě malá holčička, ve čtvrté třídě, má velkou hrdost! Neobléká se módně, neudělá kamarádkám ostudu a požádá je, aby se učily!
A vůbec, babičko, proč jsi k nám přišla? Máš svůj vlastní dům na venkově, tak si tam jeď a vládni nám! Lída mlčela, se vším se smířila, snažila se všem zavděčit. Ze svého malého důchodu kupovala zeti maso, vnučce dávala kapesné jako kompenzaci, a dokonce převáděla zbytek důchodu na kartu pro vnuka Sašu, který nestudoval ani nepracoval, aby alespoň nenarůstal dluh za elektřinu a vodu. Stěžovat si na dceru nemá smysl.
Ta si svého manžela váží, neřekne o něm ani slovo! Někdy, když byl manžel pryč, řekla jen tak mimochodem: „Počkej, mami, to je pro můj prospěch“ a bylo po všem. Když šla nejmladší vnučka do školky, rodina okamžitě přestala babiččiny služby potřebovat. Zeť řekl na rovinu: „Lidie Petrovno, děkujeme, už tě nepotřebujeme, můžeš jít k sobě“.
Šťastná Lída odešla domů. Konečně bude sama sobě šéfkou. Mohla si lehnout, kdy chtěla, vstát, kdy chtěla. Ale tady ne. V její chalupě bydlel vnuk Saša, nejstarší syn dcery, od které se právě vrátila. Ne sám, ale se svou snoubenkou. Dům nebyl uklizený, byly tu dluhy za elektřinu a vodu.
Babička neměla co dělat, vzala si půjčku a dluhy splatila. Dala dům do pořádku. Oddechla si. A teď je její vnuk nešťastný.
Dům je malý, 2 pokoje a kuchyň. Žádný osobní život s babičkou za zdí. A zase se stala nečekaná radost, nejmladší dcera měla rodit, tak jsem poprosila maminku, aby mi s miminkem přijela pomoct.
Kam jinam bych mohla jít? Sbalila se a šla. Žila jsem tam tři měsíce, když jsem si uvědomila, že mám zase padáka. Nečekala jsem, až mě požádají, abych odešla, a šla jsem domů sama.
A můj vnuk je opět nešťastný. Lidia Petrovna by to možná všechno snášela dál, kdyby nedošlo k incidentu, který se stal po jejím návratu domů. Opět uklidila dům, neměla žádné dluhy a za všechno platila včas. Babička se opět začala vnukovi plést do života.
– „Sašo, dneska jedu za kmotrou, má narozeniny, vrátím se pozdě.
Zavři dveře, přijdu zadním vchodem, abych tě nevzbudila. -Proč ne přes noc? Budeš tu v noci a budeš nás budit. Mohl bys u ní pár dní zůstat a my bychom si od tebe odpočinuli. -Kdy tě to se mnou přestalo bavit? Jsem doma teprve týden. -Týden je velmi dlouhá doba. Takže tu nezůstaneš přes noc? Ne, pojedu domů. Oslavy byly v plném proudu.
Nejdřív jsme seděli v kavárně a pak se ti nejbližší vydali k oslavenkyni domů. Tam jsme seděli a vzpomínali na mládí. Snažili se nemluvit o problémech. Lída už se chystala jít domů, když oslavenkyni zazvonil telefon. Káťa se podívala na Lídu a vyšla na verandu, aby si popovídala. Brzy se vrátila a řekla Lídě, že volala její dcera Nasťa.
-Nastia? Co se stalo? Proč mi nezavolala? Lída zvedla telefon a chtěla dceři zavolat, ale Káťa ji zastavila. „Jsou v pořádku. Požádala mě, abych tě nechala přespat. -Zůstat přes noc? Proč? Řekla jsem Saše, že se vrátím domů!
-Ale Saša volala matce, že chtějí být sami a ty je rušíš. Proto mi zavolala. Opravdu, zůstaň tady, nech mladé odpočívat a řekni mi, co se tam děje.
-Nic se neděje, všechno je v pořádku. -Víte, Lído, když je všechno v pořádku, děti nevolají cizím lidem a nežádají matky o úkryt. Minulý týden mi volala a ptala se, jestli nemám na mysli nějakého prarodiče, který by mi pomohl s bytem. Říkala, že je čas, aby se Saša oženil, a že jim dýcháš na záda. Kdybys našla dědečka, bydlela bys u něj, protože do domova důchodců jít nechceš. Lída mi všechno řekla.
O tom, jak žila s nejstarší dcerou, ale nelíbilo se jí to a jak se pletla do života mladší dceři. Taky nic neskrývala o svém vnukovi Sašovi a o tom, jak mu zasahuje do života. Žila takhle dva roky, jako by měla vlastní domov, ale nebyla v něm potřebná. – „Jsem kmotra a nejsem šéfkou vlastního domu.
Když Saša dokončil školu, odešel bydlet k Nastě do města. A její nový manžel, který tam byl, hned ukázal, že Sašu nepotřebuje. Tak se vrátil ke mně. Nebyl přijat do služby a nechodil do školy. Když chodil do školy, Nasťa mu pomáhala s penězi, ale když mu bylo osmnáct, přestala legrace. Takže mi od té doby visí na krku.
Lída u Káti nepřespala, šla domů. A když dorazila, vyjádřila vnukovi všechno, co se jí nahromadilo. Saša si matce stěžoval, že ho babička vyhání z domu, a tak Nasťa zavolala a snažila se matce říct, aby se odpojila.
Jenže Lída jí řekla totéž, co vnukovi. Saša se od babičky odstěhoval a nakonec jí řekl, aby s jeho pomocí nepočítala, že do domu nevkročí. L
ida je sama, ale je ráda, že je sama a že se jí konečně může klidně dýchat. Koneckonců se celý život všem přizpůsobovala. Dokud její dcery nevyrostly a nevdaly se. Poté, co pohřbila manžela, musela všechno nést sama.
Chtěla jsem to nejlepší, ale ukázalo se, že jsem vychovala sobecké děti. Není dobré, když je někdo ve stáří vyhozen z vlastního domu. Co je to za život, když vás nechtějí ve vlastním domově? Saša se vzpamatoval a přišel babičku požádat o odpuštění. Ale Lída mu už dávno odpustila. Ale nepozvala ho zpátky, aby s ní žil.
„Můžeš mě navštěvovat každý den, Sašo, ale bydlet spolu nebudeme. Jsi mladý, máš v hlavě nevěsty a já potřebuji klid a pohodu. Moje dcery mě také zvou k sobě a já potřebuji pomoc s dětmi.
Jenže Lída nesouhlasí s tím, abychom někam jeli. „Přiveď mi děti, ráda si s nimi posedím. Je tu čistý vzduch a já se ve svém domě cítím bezpečněji. Tady velím já a nikdo mi nepodléhá.“ Lída se usmívá. Lída říká, že čím dál, tím blíž. A já si myslím, že má pravdu.
Lída jela navštívit svou kmotru Káťu. Ta už se chystala odejít, když oslavenkyni zazvonil telefon. Káťa se podívala na Lídu a šla si s ní promluvit. Když se vrátila, řekla Lídě, že volala její dcera Nasťa – Nasťa? Co se děje?”
