Tak se stalo, že můj syn a jeho rodina bydleli v mém bytě. Mladý pár se ke mně nastěhoval krátce po svatbě. Společně se synem a snachou jsem zažil narození jejich dětí i všechny jejich dětské nemoci.
Moje švagrová byla na mateřské dovolené s prvním, druhým a také se třetím dítětem. Poté jsme se s dětmi na nemocenské střídaly. Neustálý shon, domácí práce a problémy nedovolovaly žádný odpočinek. upřímně řečeno, na důchod jsem se těšila jako na dar osudu.
V kalendáři jsem si odškrtávala dny, protože jsem se na něj opravdu těšila. Idylka trvala jen šest měsíců. Každé ráno jsem odvezla syna a snachu do práce, pak připravila snídani pro vnoučata, nakrmila je a pak je odvedla do školky a do školy.
Pak jsem šla s nejmladší vnučkou na procházku do parku, pak jsem se vrátila domů, udělala večeři, uklidila, vyprala a zase odvezla děti do hudební školy.
Všechny dny jsem měla naplánované na minutu přesně. Přesto jsem si dokázala najít čas na své koníčky: čtení a vyšívání. Jednoho dne mi přišla textová zpráva od syna. Když jsem si ji přečetla, nevěřila jsem vlastním očím.
Myslel jsem, že si ze mě někdo utahuje. Později jsem si uvědomil, že mi zprávu poslal omylem. Bylo však pozdě, protože jeho slova mě stále pronásledovala. Svému synovi jsem pak řekla, že jsem mu odpustila, ale v té době jsem netoužila žít s ním a jeho rodinou pod jednou střechou. ani po tolika letech nedokážu pochopit, jak ho to napadlo napsat:
„Moje matka žije na mém nočníku a ještě musíme utrácet peníze za její léky“. Já dávám každou korunu ze svého důchodu do společné kasy a většinu léků dostávám jako důchodce. To je moje výsada.
Synovi jsem nic neřekla, jen jsem si pronajala byt a odstěhovala se a vysvětlila jim, že mi bude pohodlnější žít sama než sdílet byt s jejich rodinou. Musel jsem však každý měsíc platit nájem, což prakticky spolklo celý můj důchod.
Před odchodem do důchodu jsem si koupil notebook. Švagrová mě pak od jeho koupě zrazovala s argumentem, že bych ho nezvládl. Ale zvládl jsem to. Pomohla mi dcera jednoho z mých přátel.
Fotil jsem svou práci a zveřejňoval ji na sociálních sítích. Pak jsem požádala bývalé kolegy z práce, aby mě také doporučili. Do týdne mi můj koníček začal přinášet první skutečné peníze.
Nebyly to sice hrušky na vrbě, ale měl jsem alespoň jistotu, že se nemusím podbízet synovi a žádat ho o peníze. O měsíc později za mnou přišla sousedka a požádala mě, abych za úplatu naučila její vnučku vyšívat a šít.
Ta holčička se stala mou první studentkou a časem jsem měla další dvě holčičky. Rodiče mých studentek za výuku svých dětí štědře platili.
Postupně se můj život opět vybarvil, ale přestala jsem udržovat úzké kontakty s rodinou svého syna, občas jsme se setkávali na rodinných oslavách, ale nic víc.
