Měl jsem spolužáka jménem Paul. Byl to skvělý kluk. Tvrdě se učil, i když nikdy neměl samé jedničky. Ale Paul miloval hlavně matematiku. Neustále ho posílali na různé okresní soutěže. Pavlovi se dokonce podařilo dobře umístit. Pavlova matka pracovala v naší škole jako uklízečka.
Mladík matce často po škole pomáhal. Myl podlahy, stěny a nosil vodu. Zpočátku si ho spolužáci dobírali, ale on jim neodpovídal. Později si spolužáci začali Pavlovy pomoci vážit a občas jeho matce pomohli s drobnostmi. Rosa Josipivna učila v naší škole. Učila nás biologii.
Děti tuto osobu neměly rády už od první hodiny. Říkaly jí Rosa-Josipna nebo prostě Josipina, protože měla oči. A to všechno proto, že byla spíš učitelkou pracovního práva. Na děti bohatých rodičů byla vždycky milá, ale na všechny ostatní byla zlá. Hodně lidí to od Josky schytalo, ale nejvíc Paul.
Kdykoli neudělal domácí úkol nebo se špatně připravil na test, Rosa-Josia ho rozesmála. Joseph vždycky říkal, že Paulův osud je předurčený. Byla přesvědčená, že lidé jako on v životě nikdy neuspějí. A jednou mu před celou třídou řekla, že syn školníka nikdy neměl být ředitelem školy. Stejně tak ředitelovo dítě by nikdy nekleslo na úroveň uklízečky. Pavlík se to snažil ignorovat. Školu dokončil s vyznamenáním.
O dvacet let později se naše třída opět sešla na srazu. Paul na sraz samozřejmě přišel. Na sraz přijeli i někteří naši bývalí učitelé, včetně Josky. I když už byla dost stará, ani trochu se nezměnila.
Jakmile překročila práh jídelny, okamžitě se začala vyptávat svých bývalých studentů, co dokázali v dospělosti.
Neuniklo jí, že si všimla i Paula. „A ty, Paule, jak se máš? Doufám, že nevytíráš podlahu,“ zeptala se Rosa Josipivna sarkasticky. „Ne, stavím domy,“ odpověděl Pavel klidně. „Ach, ty pracuješ jako stavitel! No, to není špatné,“ netěšila se Joška.
„Ne tak docela. Mám vlastní stavební firmu. Jsem jejím generálním ředitelem.“ A pak se Joškova tvář prostě změnila. Nemohla najít slova, aby to dala dohromady. Doslova zalapala po dechu jako ryba vyplavená na břeh. Ale nejlepší argument si Pavel schoval na chvíli, kdy Rosa Josipivna odjela domů.
Pavel nařídil svému osobnímu šoférovi, aby ji odvezl domů. Měli jste vidět, jak se tvářila, když nastupovala do luxusního mercedesu. Joska byla temnější než mrak. Nikdy nemůžeš odsuzovat lidi za to, že jsou chudší než ty. Život dává všechno na své místo!
