Je mi 57 let. Před dvěma lety jsem odjel pracovat do Itálie. Samozřejmě jsem neodjel, abych vedl dobrý život. S manželem jsme se před deseti lety rozvedli, ale protože jsme neměli kam jít, žili jsme dál v jednom bytě.
Máme dvoupokojový byt, a kdybychom ho přestavěli na dva jednopokojové, museli bychom si připlatit, a na to jsme ani já, ani manžel neměli peníze. Naše jediná dcera je už dospělá a žije s manželem a dětmi u mých tchánovců. Můj zeť je hodný, pracovitý člověk a dcera je vedle něj jako kamenná zeď.
S manželem jsme sdíleli jeden pokoj a žili jsme jako cizí lidé na ubytovně. Moje družka pracuje v Itálii už mnoho let a dětem hodně pomáhá. Jednoho dne přišla domů, pozvala mě k sobě a u stolu mi řekla, že má pro mě práci. Tak jsem to riskla a nechala všechno za sebou. Bylo mi líto jen té práce, protože mi zbývalo jen pár let do důchodu.
Ale dohazovačka mě ujistila, že takhle získám mnohem víc. Opravdu jsem pochopila, že je to moje jediná šance, jak se na stará kolena rozloučit s manželem. S dohazovačkou jsme si spočítaly, že za 2-3 roky bych si vydělala dost na jednopokojový byt. A pak budu přemýšlet, co s důchodem.
Práce byla těžká: starala jsem se o starší Italku a měla jsem i zdravotní problémy, ale co dělat. Nabídli mi práci a já ji s radostí přijala. Letos jsem se vrátila domů jako vymačkaný citron. V domě byl samozřejmě nepořádek, všechno bylo špinavé a opotřebované. Přijela jsem na čtrnáct dní na dovolenou a mám v plánu se do Itálie zase vrátit.
Pár dní jsem uklízela byt, je jasné, že manžel nikdy pořádně neuklidí. Muž, se kterým jsme dva roky vůbec nemluvili, nějak začal vrtět ocasem a omlouvat se za své chování. Bylo to celé divné a první, co mě napadlo, bylo, že ode mě potřebuje peníze.
Začal mluvit o podnikatelských plánech a já mu na rovinu řekl, že žádné peníze nemám. Týden se točil v kruhu. Nakonec se zlomil a řekl: „Pomozte mi, potřebuji tisíc dolarů, vydělám je a do měsíce vám je vrátím.“ A pak se ozval. Udělal jsem to, samozřejmě okamžitě. Běžel jsem do banky a vzal si s sebou kufry, abych vybral další. Samozřejmě jsem odmítl a on na mě začal naléhat, abych se slitoval, že je to můj poslední případ, jinak skončím v domově důchodců.
Byl to nesmysl. Podíval jsem se na něj a pomyslel si: s kým jsem to žil? Je mu přes šedesát, jsme manželé už pětadvacet let, nepamatuji si jediný den v životě, kdy jsem byla šťastná; teď to snáším, protože stále není možnost sdílet byt.
On moc dobře ví, že mám peníze, tak mě o ně požádá, a já mu hned řeknu, že mu nic dávat ani přát nebudu, protože si šetřím na byt, abych se na něj nemusela ve stáří dívat. Připomněla jsem mu, kolikrát jsem mu v mládí a naivitě šetřila, a všechno marně. Je to můj soused, dlouho nemilovaný. Nic mu nedlužím.
