“S paní Monikou žijeme pod jednou střechou už čtyři roky. Kromě tchyně, manžela a mě je tu ještě naše dvouletá dcera. Nemůžeme si dovolit se přestěhovat.
Manžel vydělává příliš málo na to, abychom si mohli všechno dovolit. Navíc, i kdybych si našla práci, plat knihovnice mi na tom moc nepřidá. Takže žijeme spolu a jsme spokojeni s tím, co máme”. – Oliwia říká.
Je zřejmé, že naše životy nevypadají tak, jak bychom si přáli. Paní Monika není špatná žena, ale má složitou povahu. Někdy se pohádáme a dlouho spolu nemluvíme.
Je těžké se krotit. Každý den od rána do večera jsme s ní spolu, v jednom bytě. Ale má to i své výhody. Když potřebujeme někam odejít, například do obchodu nebo do lékárny, můžeme dítě vždycky nechat u ní. I když se snažím tchýniny pomoci nezneužívat.
Často se však hádáme z různých důvodů: nádobí nebylo hned umyté, sporák je špinavý a nikdo ho neuklidil, z lednice zmizelo něco, co mělo zůstat….. Jsou to drobnosti, ale když si vzpomenu, kolik poznámek jsem na toto téma od tchyně slyšela, mám chuť utéct. Ale nemám kam utéct.
Navrhla jsem jí, že bychom si měli rozdělit police v lednici a obecně vařit jen pro sebe. Tak by si každý myl své nádobí sám a nikdo by nebral “cizí” jídlo. Ale tchyně je proti tomu. Říká, že i v době jejího mládí, kdy bydlela na ubytovně (6 lidí v jedné místnosti), se o police v lednici nedělily.
– Jak bude vypadat? Nebudete moci jíst mou polévku? Někdo bude jíst kaviár a někdo bude muset jíst jen těstoviny? Jak vysvětlíte dvouletému dítěti, že tenhle banán není jeho a nemůže ho jíst? To je nesmysl!” – Paní Monika je rozhořčena.
Čas od času nám ale neopomene připomenout, že jsme vlastně v jejím bytě, takže musíme poslouchat, co říká, zvlášť když si na některé věci stěžuje.
Na druhou stranu, tchyně žije v našem městě celý život a ví, kam je lepší chodit nakupovat. Vždycky nakoupí potraviny za dobrou cenu tak, že chodí na různé trhy.
V některých obchodech kupuje jednu věc a v jiných něco jiného. Člověk jí může jen závidět, jak dobře dokáže šetřit. Když potřebuji sýr a mléko, kupuji tyto výrobky v obchodě nedaleko našeho domu a nemusím cestovat přes celé město.
Koneckonců, nemohu nechat své dítě u babičky dlouho. Takže se ukazuje, že vaření jen pro rodinu nám moc nevyhovuje. Paní Monika ovšem tvrdí, že společné rodinné večeře rodinu jen stmelují. Ale v našem případě právě tam začínají hádky a hašteření.
Navrhuju manželovi, abychom si pronajali byt a přestěhovali se, ale on nesouhlasí. Nemáme dost peněz a on nechce nechat matku samotnou. Ani nevím, co mám dělat,” říká mladá žena.
