Nedávno mi moje jediná dcera Zosia vyčetla, že jí nedávám peníze. Jde o to, že tchánovci jim neustále finančně pomáhají. Ale jak můžete srovnávat mě, starou důchodkyni, a čtyřicetileté podnikatele?
Zosiu jsem porodila poměrně pozdě – ve 45 letech. S manželem jsme se dlouho snažili o dítě, ale všechny naše snahy byly neúspěšné. Čekalo nás překvapení. Když se dcera narodila, snažili jsme se ji obklopit teplem a péčí, koupili jsme jí všechno nejlepší, co jsme si mohli dovolit.
Můj manžel bohužel zemřel velmi brzy. Ten rok šla Zosia do první třídy. Zůstala jsem s dítětem sama a musela jsem pracovat dlouho do noci. Když dcera dokončila školu, byla jsem už v důchodu.
Se Zosiou jsem však měla štěstí. Nikdy po mně nechtěla drahé šperky, šaty ani hračky. Vždycky byla spokojená s tím, co měla. Alespoň tak mi to připadalo. Zosia začala studovat a příležitostně pracovat v restauraci jako servírka. Tam se seznámila se svým budoucím manželem.
Adrian byl očividně gentleman. Čekal na Zosiu s kyticí růží před otevřením restaurace, dával jí drahé dárky a zval ji na romantická rande. Dcera rozkvetla a brzy se vdala.
V předvečer obřadu jsem konečně zjistila, jak bohatý je můj budoucí zeť. Jeho rodiče vlastnili kutilské obchody po celé zemi a mohli si dovolit spoustu věcí.
Mladému páru darovali auto a na svatbě oznámili, že až se jim narodí vnuk nebo vnučka, darují jim také byt. Upřímně řečeno, tehdy mě to překvapilo. Jediné, co jsem si mohl za svůj důchod koupit, byl kočárek pro dítě. Uklidňovalo mě, že dcera vede blahobytný život. Co je ještě potřeba?
O dva roky později se jim narodila dcera Asieńka. Dohazovači skutečně dali mladým rodičům jako dárek byt. Po nějaké době Adrian řekl, že chce mít alespoň tři děti, takže by mu byt byl příliš těsný.
V důsledku toho zeť koupil pozemek za městem a začal stavět dvoupatrový dům. Svatebčané se opět rozhodli, že jim pomohou. Po zhotovení základů pro dům přišla dcera na návštěvu. Vypadala ustaraně.
– ‘Mami, mohla bys nám dát nějaké peníze? Stavba domu stojí víc, než jsme čekali. Chtěla bych předělat některé věci v jídelně, ale stydím se požádat Adrianovy rodiče o peníze,’ řekla Zosia.
– Dcero, víš, že nemám moc peněz. Prosím, vezmi si 20 000 zlotých. Víc nemám,” řekla jsem a přešla ke komodě.
Ale to už Zosia nespokojeně zavrčela, vstala ze židle a začala křičet:
– “Děláš si legraci, že jo? Co si můžeš koupit za dvacet tisíc! Tchánovci nám zaplatili svatbu, koupili nám auto a byt, dali nám peníze na stavbu domu….. A ty? Co jsi pro nás udělal ty? Cítím se jako sirotek! Stydím se podívat Adrianovým rodičům do očí!
Zosia se rozzuřila, a tak vyběhla z bytu.
Myslel jsem, že se uklidní a pochopí, že nemá cenu srovnávat schopnosti podnikatelů a důchodců. Ale dcera se mi už měsíc neozvala. Jsou snad peníze důležitější než vlastní matka? Nechci věřit, že by na mě dcera, které jsem věnoval všechno své zdraví a síly, ve stáří zapomněla.
