Vadim tiše bloudil po hřbitově a pozorně hledal očima místo, kde se dnes měl pohřeb konat. Hrob začal kopat ještě den předtím a dnes ráno plánoval dokončit práci.
Když procházel kolem starého Správce, Vadim na něj normálně mávl rukou.
Matěj Petrovič odpověděl laskavým úsměvem a zatřásl pohledem psa sedícího vedle. Je to zvláštní člověk, pomyslel si Matěj Petrovič: přijde do práce, kdy bude chtít. Ale když už přišel, pracoval svědomitě a zodpovědně — to mu nikdo nevezme.
Pes pravděpodobně sdílel názor správce, protože se k Vadimovi choval s respektem. Podzim stál na dvoře a Bosman, který cítil blížící se zimu, se snažil při každé příležitosti zahřát na slunci. Mladý hrobník ho často krmil a nikdy neurazil. Včera jsem například koupil kuřecí stehno. Dobrý chlap, co by to řekl. Škoda jen, že se objevuje jen zřídka.
Pes vedl Vadima pohledem a ten kráčel po vyhřáté ranní asfaltce, pár metrů od Strážnice.
Mezitím Vadim, stočený do správné uličky, zamířil k včera zahájenému hrobu. Půda zde byla měkká a kopala se snadno, zvláště pokud jste mladí a nezneužíváte alkohol jako někteří z těch, kteří pracovali na hřbitově.
Vadim měl svůj vlastní flexibilní rozvrh, takže do práce chodil dvakrát, méně často třikrát týdně. Řediteli městského hřbitova se to samozřejmě nelíbilo. Ale na druhou stranu je vždy vhodné mít zaměstnance, který může v pravou chvíli nahradit někoho ze zaměstnanců. Nikdo nemohl pochopit, jak se Vadim dokáže udržet nad vodou, když přijde do práce, kdykoli se mu zachce. Sám hrobník se na toto téma raději nešířil a zachoval intriky pro všechny ostatní.
Když se Vadim přiblížil k hrobu, vzal lopatu a pustil se do práce. Práce se hádala a bylo to vidět na rychle rostoucí hromadě půdy stranou od hrobu.
Zákazník, který zaplatil objednávku, se Vadimovi na první pohled nelíbil. Byl to bohatý mladý muž s břichem připomínajícím poloprázdný fotbalový míč. S největší pravděpodobností obchodník nebo šéf střední ruky, což pro Vadima nebyl žádný rozdíl. Když ho viděl poprvé, sotva potlačil úsměv a udělal vážnou tvář. Naštěstí to nebylo těžké.
– Budeš kopat díru? zeptal se muž.
“Ne jámu, ale hrob,” jemně ho opravil Vadim.
Podnikatel se třásl, jako by mu pracovník hřbitova řekl něco velmi nepříjemného.
– To je jedno, jáma je jáma. Ale jestli jsi tak pečlivý, tak ať je hrob. Udělej to správně, jasný? Abych si pak nestěžoval. Říká vám něco jméno Litvínov?
Vadim nevěřícně kroutil hlavou, i když ve skutečnosti samozřejmě lstivě kroutil. Uvedené příjmení znal, ale nespěchal to přiznat před drzostí.
– Pomoz mi s pohřbem. No, já tě učit nebudu. Asi nebudu přítomna-ani minutu klidu a manželka musí být pohřbena. Vždyť jí nezbylo nic jiného než já, ” pokračoval podnikatel.
Vadim se pokusil vylíčit porozumění, ale jeho herecké schopnosti náhle selhaly v nejnevhodnější chvíli. Hrobník byl doslova zdrcen rozhořčením a s obtížemi potlačil touhu udeřit boháče, sklopil oči a sevřel prsty do bolesti.
Novopečený Vdovec trochu zpomalil, pak podal Vadimovi bankovku 1000 rublů. Vypadalo to, jako by boháč chtěl dodat: “tady, vem si, nic si neodmítej.”Vadim peníze nevzal, jasně řekl, že je mu to nepříjemné. Položil bankovku na stůl, přitlačil ji kamínkem, aby ji neunesl vítr, a odešel.
Platba byla samozřejmě zanedbatelná. Málokdo věděl, že ve vzácných případech Vadim vůbec nebral peníze od klientů, zvláště pokud byl klientem starší člověk žijící od důchodu do důchodu.
Správce hřbitova jen kroutil hlavou:
– Jsi moc hodný, Vadiku. Samozřejmě chápu, že věk je třeba respektovat, ale ne zadarmo pracovat. Ostatní se na tebe koukají, říkají, že jim srazuješ ceny.
Vadim o tom věděl, ale pomsty se nebál, protože cítil, že dělá správnou věc. Dnes, když kopal hrob pro mladou ženu, nepracoval vůbec kvůli penězům. I když se mu zákazník zdál divný, přesto objednávku přijal, i když platba byla směšná.
“Nic, jindy zase víc,” pomyslel si Vadim a silou vrazil lopatu do země.
Brzy k němu přiběhl Bosman, který si sedl na okraj hrobu a se žalostným výrazem se mu podíval do očí. Vadim se pochopitelně usmál. Šlo o batoh visící na sloupku sousedního plotu. V něm byl oběd Vadima, pečlivě zabalený do naolejovaného papíru. Pro Bosmanův nos to nebyla překážka-vůni smaženého kuřete dokázal vycítit i na kilometr. A ten batoh visí přímo pod nosem. Jak je možné, že si nepřipomínáte svou přítomnost?
“Dobře, dobře, teď dám, jinak se urazíš,” řekl Vadim s úsměvem a vlezl do batohu. Oddělil od kuřete chutnou nohu a podal ji Botsmanovi. Pes opatrně vzal pamlsek z rukou hrobníka a vděčně zavrtěl ocasem.
I když to Matěj Petrovič neschvaloval, Vadim pravidelně krmil domácího mazlíčka. Podle Správce to dělal příliš nehospodárně.
– Wadko, jsi jako malé dítě. Co tomu žroutovi dáváš celý oběd? Sám je hubený, zářil, ale pořád tam byl.
Vadim se usmíval a s tím, že nechce dědu zklamat, přikývl hlavou a po chvilce opět Přihnul Bosmanovi. Vždy měl slabost pro zvířata, takže nemohl projít, když uslyšel cvakání.
Po dokončení kopání hrobu Vadim s úlevou vydechl. Pot mu stékal po tváři, srdce mu bušilo, ale stihl to včas. Do začátku pohřbu, který byl naplánován na jednu hodinu odpoledne, zbývala ještě půl hodiny. Dalo mu to trochu oddechu, ale to se Vadimovi nepodařilo. U brány hřbitova naslouchal a zřetelně rozezněl zvuk fungujícího motoru.
“Katafalk se blíží,” pomyslel si.
Jeho domněnka se potvrdila o pár minut později, když kvůli odbočování na alej vyjelo černé auto pohřební služby. Botzman ho chtěl jako obvykle obelstít, ale Vadim ho pohladil po zádech a zvířecí srst se uklidnila.
Za volantem katafalku seděl nevrlý čtyřicetiletý muž s tváří pokrytou červenými žilkami. Když viděl Vadima, řekl:
– Tak co stojíš za hovno? Pomozte nám dostat tu rakev ven. Zákazník si vybral takový, že ho ani čtyřka nezvedne. Dubový, víte, chtěl. A k čemu je takový luxus na světě? Pod tíhou břemene řidič pokračoval: – podivný on, ten boháč. Manželka, považte, ráno zemřela a on už v poledne spěchá pohřbít, jako by to nestihl. Pitva byla zamítnuta a skandál se stupňoval, prý jsem musel čekat dlouho. Jak jsem věděl, že mrtvola je v márnici a půl hodiny se nezdrží?
Vadim se zájmem podíval na řidiče:
– Nelžeš?
V mužových očích byl slyšet upřímný úžas a nepochopení toho, co se děje. V takových situacích lidé obvykle nelžou.
– Jo, to je fakt divný. Nebyla to pitva? Musíme, ” neudržel se Vadim.
Řidič se na něj podíval s neskrývanou podrážděností:
– A co ti mám říct? Neslyšíš mě? Nevím, jak se tento boháč podařilo pitvu obejít, ale bez zásahu správných lidí a množství peněz se to rozhodně neobešlo. A také se říká, že na pohřeb nikdo nepřijde, tak jako Rodney zemřelé nezbyl.
Příběh řidiče vyvolal u Vadima upřímný úžas. Jak je to možné? Manžel tak spěchá pohřbít manžela, že dokonce obešel všechny potřebné formality a postupy!
Položením rakve na speciální podstavec umístěný na okraji hrobu řidič smetl pot z čela a řekl:
– Tak jo, bratře, tím moje práce skončila. Hodně štěstí a tohle … opatruj se, ty bledý. Nejíš, co? I když s takovou prací není moudré. Tak jo, běž. Nezapomeň na to, co jsi říkal.
Vadim přikývl a vedl ho pohledem. V podstatě byl stejně pracovitý jako Vadim, a proto si zasloužil respekt. V tu chvíli Bosman, který seděl na boku, přistoupil k rakvi a začal žalostně kňučet.
“Mrtvolu cítím,”pomyslel si Vadim,” i když předtím se tak nechoval.”
Protože se na pohřeb nikdo nechystal, rozhodl se hrobník sklopit víko rakve a jedním okem se podívat na zesnulou manželku podnikatele. Na tom nebylo nic zvlášť protizákonného. Na pohřbu se vždy otevřelo víko, aby se blízcí a přátelé mohli rozloučit se zesnulým. Ale tato žena neměla příbuzné a strávit ji na poslední cestě rozhodl Vadim.
“Ludmila Jegorovna Litvínova,” přečetl hrobník na ceduli úhledně připevněné ke kříži, kterou přivezl pracovník rituální služby.
Tyto údaje se Vadimovi zdály nejasně známé, ale nemohl s jistotou říci, že ji znal dříve. Když Vadim opatrně sundal víko rakve, podíval se na obličej zesnulé a byl ohromen: její kůže byla růžová a jako by svítila zevnitř. Baculaté, pevně sevřené rty si stále zachovaly jemnou tvářenku, která nevědomky způsobila, že se Vadima otřásla.
“Bože, vypadá jako živá,” zaznělo mu v hlavě.
Vadim sotva odtrhl pohled od tváře mladé ženy, podíval se na její ruce a okamžitě si všiml něčeho, co předtím neviděl. Vedle pravé ruky zemřelé ležel moderní smartphone. Vadim si myslel, že ho tam dali schválně nebo ho někdo prostě zapomněl vyzvednout.
Už dávno si zvykl, že bohatí často pohřbívají své blízké s nejrůznějšími šperky. Obvykle jsou to zlaté šperky a tady smartphone. Vadim tomu obvykle nevěnoval pozornost. No co, když ten luxus a báchorka z nich je prostě na prd.
Ale tentokrát ho nějaká neviditelná síla tlačila, aby vzal do ruky ten nešťastný telefon. Ten vypadal na dotek chladně. Vadim se však otřásl teplou rukou mrtvé ženy, které se náhodou dotkl.
Když vzal do ruky telefon, uvědomil si, že je to docela drahý model. Už ho chtěl dát zpátky, ale obrazovka se najednou rozsvítila a zazvonil zvonek. Na obrazovce se objevila tvář malé holčičky.
“To je videohovor! Ale kdo zavolá mrtvé ženě?”v hlavě Vadima. Poté, co se na několik sekund otřásl, přijal hovor a okamžitě se otřásl zvonivým dětským hlasem:
– Mami, mami, kde jsi? Probudila jsem se a ty nejsi nikde. Strejda Igor nic neříká a já mám strach. Vezmeš mě dnes večer do tanečního kroužku, že jo?
Vadim zčervenal až ke konečkům uší. Nedokázal nic říct a rozpačitě zakašlal. Teprve teď holčička viděla, že se na ni z obrazovky dívá Neznámý strýc, nikoli matka.
– Kdo jste a kde je moje máma? Proč mlčíte? – ta holka se zbláznila.
V tu chvíli se Vadim začal bát a stydět. Dívka nejspíš neví, že její matka už není. A ne jemu, hrobníkovi, aby jí to řekl. Pocit viny pohltil Vadima. Vypnul telefon.
Už ho chtěl vrátit zpět, ale při pohledu na zesnulou se mu třásly rty a v očích se mu zarudlo překvapení. Oční víčka ženy lehce popraskala a na čele se objevila sotva znatelná vráska. Co se ale dělo dál, si Vadim nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Zesnulá náhle pootevřela ústa a jasně řekla:
– Dcero, kde jsi? Slyším tě, neplač, prosím.
V Koutech Vadimových očí se objevily slzy. Teprve nyní si uvědomil, že došlo k osudové chybě a tato nešťastná žena byla téměř pohřbena zaživa. Jako by potvrzoval jeho domněnku, Bosman se postavil na zadní nohy a začal olizovat tvář udivené Ludmily. Hrobník zavrtěl hlavou a s konečnou platností spěchal k hlídce, aby zavolal záchranku.
Ať už je řeč o tom, jak byl Matěj Petrovič překvapený — oživlá mrtvola, tak to v jeho praxi bylo poprvé. Záchranka naštěstí dorazila do pěti minut a včas poskytla pomoc Ludmile, která byla tak slabá, že nemohla ani zvednout hlavu.
Jak se ukázalo, příčinou neštěstí byla otrava. Na vině byl snoubenec Ludmily. Před pěti lety zemřel její otec při autonehodě spolu se švagrem a ona zůstala sama s malou dcerou v náručí. Ludmila musela projít mnoha věcmi, než se dokázala vyrovnat se ztrátou.
A teď Vrah ženich s dávkou jedu nepočítal a Ludmila přežila.
Igor musel zaplatit spoustu peněz, aby pitva v márnici nebyla provedena. Vyšetření mohlo odhalit přítomnost jedu, a to podvodník vůbec nepotřeboval.
Díky telefonátu dcery Zdenky se Ludmila dokázala probudit. Slyšela hlas toho nejdražšího muže a našla v sobě sílu, aby se vzpamatovala.
Podnapilý snoubenec byl zadržen ještě týž den. Hlavním motivem činu byly peníze, na které měl chamtivec nárok.
Další překvapení čekalo Ludmilu o něco později, když ji navštívil mladý hrobník, který přijal ten samý hovor z videohovoru na hřbitově. Když Luda uviděl Vadima, usmál se.
– Co vás sem přivádí? zeptala se svého zachránce.
Vadim se usmál a odpověděl:
– Chtěl jsem vám to vysvětlit. nejsem hrobník, Ludmilo. Ve skutečnosti se zabývám sítí autosalonů v tomto regionu a kopání hrobů je mým koníčkem.
– Koníček? opakovala šokovaná Luda.
– Jo, přesně tak. Víte, když mi nemoc před pár lety vzala ženu, byl jsem jiný. Bolest byla tak akutní, že jsem se nemohl vyrovnat sám se sebou. Takže abych ji mohl nějak unést, chodil jsem na hřbitov a oddával se truchlení a pak jsem se stal hrobníkem. Bylo pro mě snazší pochopit smysl života, protože když se podíváte do tváře smrti, začnete si vážit každého dne, který jste prožili. Co je to za den, ani minutu, ani vteřinu.
Ludmila poslouchala a nevěřila svým uším. Před ní stál slušný podnikatel, který z vlastní vůle kopal hroby a pomáhal vyprovodit zesnulé na poslední cestu. Dokázala si něco takového vůbec představit? Stěží.
Poté, co se Luda ocitla na pokraji zkázy, její pohled na život se změnil. Úspěšná podnikatelka se začala více věnovat své dceři, které dříve chyběla mateřská péče a podpora.
Spolu s Nasty Luda nyní navštěvovala kina, divadla a umělecké galerie, což její malé dceři udělalo obrovskou radost. Během těchto procházek je často doprovázel mladý muž, ve kterém bylo snadné poznat Vadima. Podnikatel měl ve společnosti Ludmily a nasty radost a užíval si každou minutu strávenou vedle nich.
