Matka odešla ve středu odpoledne a řekla dceři, aby nevycházela ven. Když Polinka šla spát, vařič byl ještě teplý a ráno už byl dům vybledlý.
Matka nebyla, dívka se dostala zpod deky, strčila nohy do válendy a běžela do kuchyně. Tady se nic nezměnilo.
Na stole byl zakopaný hrnec. V ní-Polinka si pamatovala-ležely čtyři brambory uvařené v uniformě. Dvě dívky snědly včera před spaním. Na podlaze byl téměř plný kbelík vody.
Polinka oloupala dva brambory a nasnídala je, namáčela je do soli a zapila vodou. Z podchodu se táhla zima a dívka se opět dostala do postele.
Ležela pod dekou a poslouchala zvuky, které přicházely z ulice. Polinka čekala, až zabouchne branku a přijde matka. Zatopí kamna a v domě bude teplo. Maminka uvaří brambory, vysype je na stůl a Polinka ji válí horkou, aby se raději ochladila.
Minule maminka přinesla dva koláčky se zelím a Polinka je snědla a zapila horkým čajem. Teď nejsou koláče ani čaj, a hlavně – za okny už se stmívá a maminka stále nepřichází.
Než se setmělo, dívka se vplížila do kuchyně a dojedla zbývající brambory, nabrala hrnek vody a položila je na židli vedle postele. Pak se zabalila do staré mateřské mikiny, na hlavu si natáhla kapuci a znovu se dostala pod deku.
Za okny byla tma, v domě zima. Polinka, šestiletá holčička, ležela v posteli pod starou prošívanou dekou, snažila se zahřát a čekala, až se matka vrátí.
Ráno se nic nezměnilo, až na to, že v domě bylo ještě chladněji a nebylo co jíst.
Polinka vytáhla z chodby pět Polen – musela tam jít dvakrát. Pak dívka vytáhla stoličku ke sporáku, postavila se na ni a kocherem otevřela klapku. Pravda, nebylo to poprvé a na dívku se sypaly vločky sazí a nějaký trouba.
Polinka nejednou viděla, jak matka rozpouští pec, a snažila se to dělat úplně stejně. Nejprve jsem dala do trouby dvě polena, pak jsem ze starých novin vytrhala několik listů, smyla je a zapíchla mezi polena a navrch položila suchý břez a na něj ještě poleno. Pak zapálila papír a Břízu. A když jsme se pustili do polen, strčila jsem do trouby další dva a zavřela dveře.
Poté Polinka umyla tucet syrových brambor, dala je do litiny, zalila vodou a vložila je na stoličku a zasunula do trouby.
Dívka byla unavená, když to všechno dělala, ale zdálo se jí, že je v místnosti tepleji. Teď jsme museli čekat, až kamna pořádně zahřejí dům a uvaří brambory.
Polinka měla kdysi tátu, ale nepamatovala si ho. Sbalil si věci a odjel do města, protože maminka často odcházela na návštěvu ke svým kamarádkám a jak říkala babička, “zalila oči”.
Zatímco babička žila, Polinka žila dobře. Dům byl vždy čistý, teplý a voněl po koláčích. Babička často pekla koláčky se zelím, s mrkví, s bobulemi.
A také vařila v litině lahodnou prosovou kaši – postavila před Polinku talíř a vedle hrnek přepuštěného mléka.
V domě byla tehdy televize. A Polinka se dívala na karikatury a babička na film, kterému se říkalo podivné slovo – “seriály”.
Bez babičky to bylo úplně špatně. Máma odcházela ve dne a vracela se v noci, když už Polinka spala. Doma často nebylo jídlo a dívka se spokojila s vařenými bramborami a chlebem.
Loni na jaře maminka zahrádku nesázela, takže letos ani brambory nestačily. Kam se poděla televize, Polinka nevěděla. Tak dlouho jako tentokrát maminka ještě neodešla.
V domě bylo teplo, vařily se brambory. Polinka našla ve skříni v kuchyni lahev se slunečnicovým olejem. Oleje bylo málo-jen polévková lžíce, ale horké brambory s máslem – jsou mnohem chutnější než studené bezmasé.
Po uvaření malinového listu v hrnku se Polinka opila horkým čajem a bylo jí horko. Sundala si matčinu mikinu, lehla si na postel a usnula.
Dívka se probudila z hluku. V pokoji si povídali sousedé-babička Máša a dědeček Jegor a ještě nějaký cizí člověk.
“Zacharovna,” obrátil se cizinec na babu Mášu, ” ty si pak na pár dní vezmi holčičku k sobě, tátovi jsem zavolal – v neděli přijede.
Z oblasti nyní dorazí vyšetřovatel a lékař. Počkám tady na ně.
Babička Máša hledala, do čeho si obléknout polínko, nic nenašla, oblékla si na ni stejnou matčinu mikinu a navrch si oblékla Starý Babiččin šátek.
Když vyšli na chodbu, Polinka uviděla, že u polennice leží něco přikryté dvěma pytli. Zpod jednoho trčela noha obalená v mateřské botě.
Baba Máša přivedla Polinku k sobě domů a řekla manželovi, aby zaplavil lázně. Umyla holčičku, pořádně ji opařila březovým koštětem, zabalila do velkého ručníku, zasadila do předbrankového prostoru a řekla, ať počká. Po několika minutách se vrátila s čistým oblečením.
Polinka seděla u stolu v cyklistickém pyžamu, vlněných ponožkách. Na hlavě měla bílý šátek s modrou skvrnou. Před dívkou stál talíř s borščem.
Do místnosti vstoupila žena, podívala se na polínko, těžce se nadechla.
“Tady, Marie Zacharovna,” podala babičce Máša velký balíček, ” nějaké holčičí věci. Moje už vyrostly. Je tu i zimní bunda. Smutek je takový.
“Díky, Káťo,” odpověděla jí babička Máša a otočila se k Polince, ” jedla? Pojď, pustím ti v té místnosti karikatury.
V tento den a následující den přišlo k Marii Zacharovně několik dalších žen. Z útržků rozhovorů si Polinka uvědomila, že maminku našli zmrzlou v závěji zcela náhodou. A taky-někdo zavolal jejímu tátovi a on za chvíli přijede.
Polinka maminku litovala a stýskalo se jí. V noci tiše, aby nikdo neslyšel pláč, přikryla se s hlavou dekou.
Přijel otec. Polinka zvědavě zírala na vysokého tmavovlasého muže, kterého si vůbec nepamatovala. Trochu se ho bála, a tak se mu postavila. Dívala se také na dívku studovně a jen jednou, při seznámení, ji nepříjemně pohladila po hlavě.
Otec se nemohl dlouho zdržet, a tak druhý den odjeli. Před odjezdem zavřel okenice, prkny křížem krážem zabodl okna a dveře a požádal sousedy, aby dům hlídali.
Baba Máša na rozloučenou řekla Polince:
– Táta má Valentýnskou ženu. Bude to tvoje matka. Poslechni ji ve všem. Pomáhej doma. Pak tě bude milovat. Kromě otce nemáš nikoho a jiný domov kromě otce taky ne.
Ale Valentina Polinku nikdy nemilovala. Žena neměla své děti a pravděpodobně nevěděla, jak to je milovat děti. Valentina se ale neubránila. Dbala na to, aby byla Polinka vždy úhledně oblečená, i když nové věci kupovala velmi zřídka, spokojila se s tím, co jí pro dívku dávali kolegové a známí.
Hned jak otec přivezl Polinku, Valentina “poplácala” a holčičku odvezla do školky. Ráno jsem ho odvezla,večer po práci. Doma se okamžitě začala věnovat večeři nebo jiným hospodářským záležitostem a Polinka seděla ve svém pokoji a dívala se z okna nebo kreslila.
Otec také s dcerou často nemluvil, myslel si, že všechno, co potřebuje, dělá pro ni: sytá, oblečená, obutá – co jiného?
Když Polinka šla do školy, také nedělala žádné potíže ani otci, ani Valentině. Učila se normálně, hlavně na čtyřce, a v matematice, fyzice a chemii měla trojky. Ale učitelé říkali, že se dívka snaží, jen přesné předměty jí nedávají.
Ale byla první na hodinách práce, zvláště když dívky něco šily, pletly nebo vyšívaly. I paní učitelka se divila, jak šikovně to Polinka zvládá. Olga Jurijevna jen ukáže nový šev nebo vzor, Paulina po něm opakuje, že už dávno všechno umí a ví.
Tak žila Paulina v rodině svého otce: od deseti sama uklízela byt, mohla si přehrát horu prádla a od třinácti let vařila pro celou rodinu. S Valentinou komunikovali jen pracovně, ale Polině se zdálo, že víc nepotřebuje.
Otec byl spokojený, že doma byl klid, žádné krize v dospívání, kterými se děsili jeho kolegové, kteří mají dcery. A mlčenlivost a nekomunikativnost dcery považoval za rys její povahy.
Po deváté třídě Paulina řekla, že chce jít na vysokou školu a učit se na krejčího a krejčího. Otec s ní chodil na průmyslovou a ekonomickou školu, podali si přihlášku a od září začala Paulina studovat.
Dělala také spoustu domácích prací,ale teď začala šít. Valentina měla starý šicí stroj, Paulina si ho upravila a nyní nebyl problém, pokud bylo nutné osušit ručníky, ušít nové záclony nebo provést opravu oblečení. Dívka to všechno dělala sama. Začali se k ní obracet sousedé-komu kalhoty zkrátit, komu Povlečení nestandardní velikosti ušít. Půjčovala si levně,ale peníze neutratila-vybírala.
Tři roky jsme byli bez povšimnutí. Studium skončilo, Pauline bylo osmnáct let.
Nečekaně pro otce dívka prohlásila, že se chce vrátit do rodné vesnice.
– Je ti tady špatně? Proč odjíždíš? – zeptal se otec.
Vychovali jste mě a jsem vám velmi vděčná. Ale dál už jsem sama.
Paulina sotva našla svůj domov. Její vesnice na rozdíl od mnoha jiných neumírala, ale naopak rostla – před několika lety prošla nová silnice, objevili se noví obyvatelé, postavili nové domy.
Dům, který se dříve zdál Paulině obrovský, nyní vypadal jako nekázeň v pozadí vzrostlých dvoupatrových domků. Některé sousední domy zůstaly stejné. Na jedné straně dům báby Máši a na druhé dědečka Jegora. Zajímalo by mě, jestli jsou naživu.
Paulina otevřela bránu-ta vrzala stejně jako v době, kdy malá Polinka poslouchala to skřípání a čekala na matku.
Dívka vylezla na verandu. “Bez nářadí se do domu nedostanete,” pomyslela si.
Když nechala věci na verandě, šla k domu baby Máši. Paulina vešla do branky a uviděla starší ženu, která polila záhon s květinami.
“Dobrý den,” řekla Pauline.
Žena se narovnala a dívala se pozorně na dívku:
“Dobrý den,” odpověděla. – Kdo budete vy? Tvář jako známá…
– Marie Zacharovna, to jsem já, Polinka.
– Vážně, Polinko! Jako matka! – zvolala Baba Máša. – Přijela!
– Přijela jsem, ale nemůžu se dostat dovnitř. Nemáte nějaký hřebík nebo něco jiného, co by prkna odtrhlo? – zeptala se Pauline.
– Teď, počkej! řekla a zakřičela směrem k domu: “Zachare! Pojď sem!»
Na verandu se objevil dvacetiletý muž.
– Vnučky! Vezmi nějaký nástroj, pomoz sousedce otevřít dům.
O hodinu později byla všechna okna a dveře otevřeny a Paulina vstoupila do domu, ve kterém nebylo dvanáct let. Tady na chodbě ležela matka, když ji naposledy viděla, nebo spíše její nohy, obuté do hnědých bot se staženými nosy.
Na posteli je prošívaná deka, pod kterou se snažila zahřát. Kbelík, litina, zakopaný hrnec. Paulina se vrátila o dvanáct let zpátky.
Vzpomněla si na trest Máši: “Chovej se dobře a budou tě milovat. Žádný jiný domov než otcovský nemáš.”
“Jak ne? Tady je, starý, s pokosenou verandou,ale tak rodilý! – pomyslela si Pauline. – Tady budu šťastná!»
Téměř týden umývala, čistila, prala, malovala. Našla jsem v sousední vesnici kamnáře-vyčistil potrubí a postavil pec a Polina ji zbělela. Vyhodila hromadu starých harampádí ze spíže a z podkroví, pověsila nové záclony.
Zachar jí pomohl opravit verandu a na několika místech zavalil plot.
A celou dobu k jejímu domu přicházeli vesničané-ti, kteří si ji a její matku pamatovali, se divili, že se sem z města rozhodla přestěhovat.
Otec by asi nepoznal svou tichou, nespolupracující dceru-z tváře Pauliny nespadl úsměv. Byla upovídaná a přátelská.
Místní Traktorista jí oral zahradu, a i když už bylo pozdě, Paulina pod vedením Marie Zacharovny dokázala něco zasadit a dát bobulové keře do pořádku.
“Nic, letos jsi se sazenicí přišla pozdě a v příštím zasadíš všechno, co potřebuješ,” řekla Baba Máša.
Když Paulina dokončila svůj dům, našla si práci – dokud nebyla specializovaná. V obci nebyl ateliér, kde by mohla pracovat, a šicí stroj neměla. Proto šla pracovat na poštu. A ne sedět za sklem, ale rozvážet poštu po třech okolních vesnicích.
Dali jí na kolo a Polina šla šlapat: do jedné vesnice dva kilometry, do druhé tři.
Od prvního platu si koupila šicí stroj, od druhého overlock. Začala jsem šít-nejprve pro dům, pak se našli i zákazníci. Trochu, samozřejmě, vesnice není město, ale postupně se o ní dozvěděli i v okolních vesnicích. Začali přicházet lidé.
A o pár let později poštu rozvážel už jiný pošťák – Pauline zeleninová a výdělek na šití stačil. Zejména proto, že na kole už měla potíže s jízdou – se Zacharem, za kterého se Paulina provdala, čekali prvorozeného syna.
S otcem a Valentinou se Paulina stýkala, na svatbu přijeli, do města zvali mladé. Ti to ale odmítli:
“Můj dům je tady –” řekla Paulina.
