Stojím ve frontě u pokladny a vidím odporný obrázek. Před pokladnou stojí chudák stará paní s třesoucíma se rukama, které občas upustí mince a zase je zvedne, a za ní stojí dvojice majorů: dívka s dobrým… vším a její přítel, který není naší národnosti, vzdychá, koulí očima a vůbec se snaží dát najevo, že je otrávený.
Najednou pokladní odstrčila babiččin nákup – pár jablek – a řekla babičce, ať si peníze přepočítá později a vrátí se do fronty. “Kdo ji sem vůbec pustil?” řekla stařenka, na jejímž těle bylo víc silikonu než krve. Zavádějí nové akce, takže se tu sbíhají všelijaké neplechy,” řekla pokladní.
Po těchto slovech jsem se chtěla dostat dovnitř, ale z konce fronty vyšel muž s notebookem a řekl pokladní: “Ano, dlužíte pokutu, ženská, a taky máte padáka, položte na cestu ubrus. A vy,” ukázal na nakladačku, “si vezměte kočárek a jeďte s babičkou do supermarketu, ať si na můj účet sní, co chce. A pak zasáhla rozzlobeně pokladní, která už byla vyhozená. Já jsem manažer celého řetězce těchto obchodů a vy už tady nepracujete, tak si prosím sundejte vestu. Tak to je spravedlnost.
