Lída předstírala, že Syna nemají. Ale je to jen navenek. Několikrát za den se nechala nachytat na myšlenku, že to, co má ve zvyku, považuje za bundu, předstírá, zda mu nebude příliš široká, pak dává do košíku marshmallow v čokoládové polevě, i když ho nikdo jiný než Saša nejí. Lída vzdychla, položila Marshmallow zpět na polici a šla pro vafle, které miloval manžel a dcera Soňa, a znovu o sobě opakovala: “kdy jsem ho minula?».
Manžel o tom nemohl mluvit. Vyhodil všechny věci a fotky svého syna, a když se někdo náhodou zmínil o Sašovi, strašně se naštval. Jednou dokonce rozbil příborník a pořezal se a Lída se celý měsíc snažila odstranit skvrny od krve z podlahy, ale nakonec to vzdala a koupila si nový palác a zakryla jim skvrny. Chápala, proč je manžel tak naštvaný – vždy viděl Syna jejího bratra Janova, který mu kdysi zlomil život. A Lída sama, abych byla upřímná, vždy věděla, že v synovi náhle pronikly geny bratra, na kterého se celý život snažila zapomenout, jak se teď snažila na syna zapomenout. A teprve teď začala chápat matku, která až do posledního dne doufala, že se její syn jednou objeví.
– To je všechno špatná krev tvého bratra! křičel na manžela, když Saša odmítl chodit na zápas, hokej a vůbec do jakékoliv sportovní sekce, a požádal ho, aby ho dal do hudební školy. – Slyšela jsi, co říká? Na housle! Ne, chápu, že když na kytaru, tak je to úplně jinde. Ale na housle! Je to snad holka?
Dívka si ve škole utahovala z genu. Bratr nosil dlouhé vlasy, oblékal se do krátkých přiléhavých barevných košil a poslouchal podivnou hudbu. A marně se snažil vysvětlit, že je to takový styl a ukazoval zahraniční časopisy – ve škole na okraji města, kde studovaly hlavně děti z dělnického masokombinátu, špatně rozuměly tomuto stylu a takovým časopisům. Genk byl mnohokrát bit a Lída ho nejprve bránila a pak přestala. Vzpomněla si na jeho uražené oči, když poprvé nezasáhla do další rvačky a jeho slova:
– Jsi jako jizva, Zrádkyně, to jsi ty!
V puse bylo Solno. Tehdy Lída poprvé ucítila chuť zrady.
Lví král byl jejich oblíbený animák. Dívali se na něj tolikrát, že ani neuklízeli videokazetu ze stolu. Genk měl svého oblíbeného hrdinu Simba a Leeda Timona.
Genk se nezměnil, ať už byl bit jakkoli. Chtěl se stát hudebníkem nebo módním návrhářem. Máma říkala, že to byl on, kdo šel k dědovi – byl to potomek šlechtice, velký znalec umění. Táta říkal, že jsou to všechno motorky, ale máma měla rodnou pečeť s rytinou, kterou slíbila dát Genkovi na plnoletost. Genk o tom tolik snil, že dokonce vážně uvažoval o falšování roku narození v dokumentech.
– Jsi idiot? smála se Lída. Copak si máma nepamatuje, v jakém roce tě porodila?
Tisk nebyl od Genkeho, ale od ní. Protože osmnáct už nebydlel doma-kontaktoval špatnou firmu, nejdřív začal pít a pak ještě něco horšího. Máma plakala, Táta říkal, že už nemá Syna. Stejně jako teď Lidin manžel.
Na housle se Saša učit nesměla. A taky na kytaru. Manžel se bál, že duch Genkiho vtáhne do jejich syna. A že Genk není naživu, si byli jisti, i když nevěděli, kde je pohřben. S takovou nemocí se dlouho nežije.
O nemoci se dozvěděli, když Genk jejího manžela podvedl. Pak ještě ne manžela, ale snoubence. Bydleli spolu – jen si pronajali byt a odstěhovali se od rodičů. Lída byla v sedmém nebi se štěstím: bylo příjemné uniknout přísnému dohledu rodičů a být považována za nevěstu tak prominentního chlapa. Ten sloužil v armádě a plánoval jít na Akademii Federální služby a Lída na to byla strašně pyšná. Pravda, sama se cesty do Moskvy bála, byla tam jen několikrát a považovala město za příliš hlasité a zmatené.
Do Moskvy nikdy nejeli. Dee i teď, po letech, Lída dobře věděla, že manžel by nikam nešel. Ale on si myslel, že jen Gen a jeho záludná dodávka mu zkazila život.
Gen přišel v noci. Zbitý, s bolavýma lesknýma očima. Lída ho samozřejmě pustila, i když se to budoucímu manželovi nelíbilo – vždy ho neměl rád. Gen se před někým skrýval. Žil u nich asi týden. Tak jsem jí řekl o té nemoci. Lída se hodně bála, tehdy o ní nic nevěděla. A samozřejmě se o to podělila se svým snoubencem. A ten vyhodil Janu z bytu a dlouze řval na Lídu, jak je blbá a jestli je nakazil.…
Gene se asi urazil, proto jsem mu řekl, že v bytě je několik skrýší, do kterých si sám schoval tu hnus. Dal jsem jim gen, což se říká, byly tam i otisky na pytlích, asi je vzal z popelnice. A kdo z nich má jizvu?
Jediné, s čím manžel souhlasil, byla umělkyně v naději, že se syn alespoň stane architektem, když hokejista nechce. Ne, manžel neztrácel naději-nutil Sašu k kliku, vodil ho na ulici, aby se zalil vodou, i když syn plakal, říkal mu, že je mu zima… Saša často plakal a manžel mu říkal Kňourek. Kdyby tomu tak nebylo, tak by ho hnal na hokejové tréninky, ale aby jeho syn dostal jméno nyni, nemohl.
“Stejně slaboch jako tvůj bratr,” řekl.
Lída se nehádala. Jen pro sebe-Genk byl mnohem silnější než Saša, nikdy neplakal. Ani když ho ve škole bili, ani když se z něj otčím “drdolu” snažil vymlátit… ne, Lída syna vůbec neodsoudila, jen věděla – je jiný, ne jako Genka. No jo, taky se táhne k umění a taky má ráda všelijaké divné oblečení, ale jinak je Saša Jiná, to by určitě řekla. Když byl malý, Lída se mu snažila ukázat “Lvího krále”, ale synovi se karikatura nelíbila. A nějak jí bylo smutno.
V něčem byl mnohem lepší než Genk – se špatnými společnostmi se nesetkal, ke špatným návykům nebyl nakloněn. Jenže manžel by raději měl Sašu cigarety v kapsách schovanou, než co se mu stalo.
Začalo to vlasy. Nechal si je narůst jako Genka, a tak si manžel vzal autíčko a obarvil ho téměř nahý. Saša plakal, vyskakoval, nadával otci nejodpornějšími slovy, za co ještě dostal. A po měsíci, kdy vlasy trochu obarvil, je obarvil na jasně zelenou. Samozřejmě, že opět dostal od otce a opět plakal.
Pak přišel Piercing, první tetování, jeden skandál za druhým. Po maturitě se Saša nechtěl nikam dostat a řekl, že bude tetovat, ne nadarmo chodil do uměleckého kroužku. I tady se Lída vyděsila-měli bychom mít nějaké vzdělání, no alespoň školu! Manžel se radoval-doufal, že Syna vezmou do armády a tam z něj vymlátí duši. Jako by zapomněl na srdeční vadu, nebo tomu nikdy nevěnoval pozornost, i když Saša operaci dokonce podstoupila a Lída, již těhotná Soňa, s ním ležela v nemocnici a přemýšlela, proč, o Genku.
Asi už dávno věděla, že tím všechno skončí – v poslední době se tak hádali, že se to dříve nebo později muselo stát. Manžel navíc začal pít a pak už se nemohl vůbec bránit. Saša mu tehdy dal zapravdu, nebál se. A ráno už byly Sašky na schodišti.
“Už tě tu nikdy neuvidím –” řekl manžel synovi.
Lída samozřejmě plakala. Ale když se na ni manžel vykašlal, usoudila, že je lepší ho nerozčilovat. Někdy, nebo spíše stále častěji, přemýšlela, že by od něj mohla odejít, ale i samotná myšlenka na to v ní vyvolávala hrůzu. Za prvé, neměla kam jít-byt rodičů prodali a koupili tento, ve společném užívání, a nikdo jiný u ní nebyl. Za druhé, měla prostě strach – nikdy nebydlela sama, v knihovně jí platili haléře, takže … navíc manžel se v dceři necítil, a to na ni není něco, co by ruce nikdy nezvedl, on z ní vyfoukl prach! Nechá Soniu jít? Dokonce mi řekl, jako vtip, že shodí každého jejího přítele ze schodů. Ale jak sama Lída, tak i Soňa to chápaly – na tomto vtipu je velký podíl pravdy. Soňa si tedy své krasavce domů nepřivezla, i když je měla, Lída to určitě věděla – jednou u ní náhodou viděla korespondenci na notebooku. Soňa celý den seděla ve svém notebooku, dokonce ho na vysokou Tahala za sebou.
“Mami,” řekla šeptem v jeden ze zářijových dnů, kdy byl otec ve vaně a oni dva v kuchyni vyřezávali knedlíky. – Saša se za dva týdny ožení.
Knedlík z rukou Lídy poletoval na zem.
– Jak se žení?
— Běžně. Jak jinak se lidé berou? Pozval mě na svatbu. A tebe, mimochodem.
Leedino srdce se ucpalo.
– Takže s ním komunikuješ?
Dcera zaokrouhlila oči.
– Pokud jste vy bezcitní lidé vykopli vlastního syna z domu, myslíte si, že to vezmu a odmítnu svého bratra?
Lída se styděla, jako by Dcera věděla všechno o Janovi a vyčítala jí to.
“Nevyhazovala jsem ho,” začala se vymlouvat.
Dcera mávla rukou.
– Jo, nevyhodila…ne, aspoň jednou se ho zastala! Dobře, teď ne. Chci ti říct, jak chceš, a já půjdu.
Lída zavrtěla hlavou.
– Otec mě nikdy nepustí.
– Takže co? Můžeš něco vymyslet?
Z myšlenky, že podvede manžela, se Lídě hned udělalo nevolno.
– Máš fotku? stejně šeptem se zeptala Lída.
– Čí, Saškina? – Soňa byla překvapená.
– Ne, ne! Nevěsty.
– Jo, ukážu ti to.
Dcera uchopila špinavýma rukama notebook a zasypala ho moukou. Lída chtěla udělat poznámku, ale držela se zpátky – teď není čas se hádat.
“Tady,” hlásila s vítězoslavným výrazem Soňa.
Při pohledu na nevěstu syna má Lída srdce-ne, to se manželovi určitě nebude líbit! Celá v tetováních, místo vlasů na hlavě nějaké ovčí ocasy, v nose náušnice…
– Jaká noční můra! – Leeda se vytratila.
Soňa zavrtěla očima.
– Mami, už zase? Prosím tě, vymysli něco pro tátu, co? Opravdu chci jet!
Lída chtěla jet sama, zvlášť poté, co jí dcera ukázala zprávu. Saša napsal:”řekni mámě, že ji budeme moc rádi vidět.” Na avatarce byl syn se žlutými vlasy jako kuře a tetování přibylo ještě víc.
Podvádět manžela nebylo tak jednoduché, Lída to věděla. Ale za ty roky se s ním něco naučila. Předem nic neříkala, i když koupila dceři oblečení a šaty V secondhandu si vzala na sebe. Peníze na dárek jsem si sice musela vzít ze skrýše a manžel si toho mohl všimnout, ale Lída doufala, že to protáhne.
V předvečer svatby to řekla.
– Teta Dush zemřela.
Lhala, ani nemrkla okem. Teta Dusha zemřela před deseti lety, ale tehdy to manželovi neřekla. Neznal ani tetu Doosiovou.
“Musíme jet,” pokračovala klidně. – Možná to dědictví přejde.
Peníze manžel miloval. Proto radostně zakřičel.
– Jdeme na to!
– Jo, její sestra říká, že střecha u domu je úplně pryč a plot spadl – měl bych to opravit. Jsi mistr všech rukou, jedna naděje pro tebe.
Kromě toho, že manžel miloval peníze, byl ještě strašně líný, když šlo o práci někoho jiného. Ano, doma měli všechno perfektní, tady Lída řekla pravdu-manžel mohl opravit cokoliv, sám dělal opravy a podobně. Ale zadarmo, to je fuk. A její trik fungoval.
– Máme poplatky, nemůžu jet.
– Co kdybych si vzal Soniu s sebou? – Jo. – jo.
– A kam jít?
Bylo to riskantní. Ale tady je lepší nelhat.
Pod Peterem žijí, říkala jsem ti.
Vlastně pod Tambovem, ale to je teď jedno.
Při zmínce o městě, do kterého syn odjel, se manžel trápil. Ale Lída se snažila dívat rovně a nevinně, jako by to s ní vůbec nemělo nic společného. A manžel to vzdal.
– Jo, ať jede.
Slavnostní oblečení museli schovávat v taškách, aby nevyvolali podezření – na pohřeb s kufrem nejezdí. Soňa se radovala jako dítě, psala bratrovi vzkazy.
– Je tak šťastný, že přijedeš! A Mila taky.
– Milo?
– No, jeho snoubenka. Bude mít jen bratra, rodiče se jim loni rozpadli, víš? Asi je z toho hodně smutná. Jen si nedělej ty hloupé poznámky o tatérkách a tak, rozumíš?
Lída si povzdechla-jako by to byla ona!
Pak si Lída myslela – jak by se to všechno otočilo, kdyby vypnula telefon, jak chtěla? Bála se, že se manžel ještě dozví pravdu, a jak do kina vrazí do letištní budovy, donutí je vrátit se, a už se chystala přeložit telefon do letadla, i když před přistáním byly ještě dvě hodiny, ale rozmyslela si to. Je lepší vědět, co ví (a že manžel zavolá, Lída nepochybovala), než sedět a být nervózní v nevědomosti. Takže když zazvonil telefon, začala se hádat-proč to nechala zapnuté! Podívala se na obrazovku.
Nebyl to manžel. Neznámé číslo.
– Alo?
– Lydie?
— Ano.
– Jmenuji se Anya. Volám od vašeho bratra, Gennadie.
Je dobře, že Lída seděla, protože jí vrazila krev do hlavy a v očích ztmavla.
– Gen-na-Dia? koktala a ptala se. V puse bylo Solno.
— Ano. On … on umírá. A chce vás vidět.
Kdyby tato žena řekla, že ji Gennadij pozdravuje z tohoto světa, Lydia by byla méně překvapená. Dlouho ze sebe nemohla vydýchat ani slovo, tak se dívka zeptala:
– Jste pořád tady?
“Jo,” vydechla Lída. – Promiňte, jen jsem myslela, že je jeho.…
Umlčela se.
– Takže přijedete?
Lída si všimla podráždění, které se objevilo v hlase ženy.
– Teď? zeptala se Lída, i když věděla, jak hloupě zní její otázka.
Dcera, která její rozhovor příliš pozorně neposlouchala poté, co se ujistila, že to není otec, se obávala. A Lída, když si uvědomila, jak složitá je její volba, aniž by o tom pochybovala, odpověděla:
— Přicestovat.
***
Dcera byla samozřejmě naštvaná. A zpočátku Lídě ani nevěřila, protože o Gennadijovi nikdy neslyšela. Možná jsem tomu vůbec nevěřila, Lída neměla čas to řešit. Nic, Saša to pochopí, svatba u něj možná není poslední (přesto se jí ta tetovaná holka moc nelíbila) a bratr má jen jednu.
Nepoznala ho a v první chvíli si dokonce myslela, že byla podvedena. Někdo se o Janovi dozvěděl a rozhodl se ho rozehrát. Ale kdo a proč?
Muž na posteli byl hubený, měl nažloutlou pleť, krátké vlasy s prošívanými vlasy. Nic společného s jejím bratrem. Ale když se Lída přiblížila, okamžitě poznala oči-modré, téměř průhledné, s tmavými skvrnami na okraji. Lída se zmateně posadila vedle židle a dlouze se na ni dívala, aniž by věděla, co říct. Gena sám natáhl ruku a dotkl se jí tím, že pronesl její jméno chraplavým hlasem:
– Liduška…
O čem se dá mluvit, když jste se neviděli dvacet let? Pokud zbývají hodiny nebo dny? Lída to nevěděla a dokonce litovala, že přijela.
“Máš teď takový obličej,” zasmál se Gena. – Jako bychom se zase dívali na Lvího krále, pamatuješ?
Lída si to pamatovala. A trapnost se najednou jako mávnutím ruky vytratila. Ona promluvila a on promluvil – navzájem se přerušovali, kladli otázky a okamžitě na ně odpovídali.
– Proč ses celé ty roky skrýval? zeptala se nakonec Lída.
Gena překvapil.
– Psal jsem ti. Nejdřív dopisy, pak telefonát domů, ale tvůj manžel… tak jsem se rozhodl, že se mnou nechceš mluvit. Když jsem si před pár lety myslel, že máš mobil, našel jsem ho a napsal ti zprávu, pamatuješ?
Lída žádnou zprávu nedostala.
– Řekla jsi, ať už nehledám schůzky. Ani jsem nehledal. Uvědomil jsem si, že po tom všem, co se stalo, mě Anya přemluvila, nechtěl jsem tě znepokojovat, ale ona trvala na svém.
Mlčel. A Lída si myslela,že bez manžela se to neobejde… ale teď to nebylo na místě. A přeložila téma-vyprávěla Janě o Soňu, o Sašovi, pravda, o tom, že ho vyhodili z domu.
– Dělá tetování, víš? Samozřejmě jsem byla naštvaná – mysleli jsme, že architekt bude a on…
Gena se slabě zasmála.
– Pamatuješ, jak jsi mi kreslila modré tetování? A matka nám řekla, že tetování dělají jen vězni.
– Nic takového se nestalo! – naštvaná Leeda.
“Bylo, bylo,” usmál se. – Byli jsme ještě malí. Lidko, aspoň na chvíli se vrať do těch časů.…
Najednou Lídu napadlo. Sundala z prstu tisk, který Gena kdysi tak chtěla, a nasadila mu ho na prst. Viděla, jak se prsten houpe, a z toho se jí sevřelo srdce – stal se tak hubeným, jako by jen neumíral, ale tajil, ve snaze zanechat na tomto světě co nejméně Stop.
Když zachytila jeho pohled, viděla tam spoustu věcí, které bylo těžké vyjádřit slovy. Mlčeli.
– A ta Anya, kdo jsi? opatrně se zeptala Lída.
– Anya? Moje žena.
– Manželka? Tak mladá? Ale ty jsi … …
Nedokázala dokončit myšlenku, nevěděla, jak mluvit o jeho nemoci.
Gena se velmi vřele usmál a řekl:
– Je tak hodná … věděla bys, jak mě zachránila!
Lída přespala v nemocnici, s Aňou se střídali u jeho postele. Lída se bála, že její bratr nebude ve službě, ale bála se marně – zemřel v náručí své ani. Když se Lída probudila, okamžitě si to uvědomila v nepřirozeném tichu ve Sněmovně a zachvátil ji takový smutek, jaký za ta léta nebyl.
Vše se samozřejmě vynořilo: jak Svatba Sašy, tak její rozloučení s bratrem. Manžel udělal děsivý skandál, dokonce ji praštil a Lída byla nadšená: dalo jí to důvod udělat to, co už dlouho chtěla.
“Odcházím,” řekla. – Přestaň, už nemůžu. Celý život se mě bojíš, jako bych byl zvíře, ne člověk!
Manžel se na ni podíval zlostně a zmateně. A pak se mu na tváři objevil úsměv.
– Tak běž! Kam jdeš? K našemu klukovi? No tak, uvidíme, jak tě přijme!
Lída zvedla hlavu a řekla:
– Neboj se, mám kam jít. Gena mi něco nechala.
V očích manžela se mu rozsvítilo ohnivé světlo-dědictví miloval. A Lída přidala:
– A nedělej si iluze, že se ti tam nic nestane.
Bála se, že se ji manžel pokusí zastavit. Ale možná je to marné, celé ty roky se tak trápila-manžel ji pustil snadno a tak trochu i s úlevou. A Lída si najednou pomyslela-a nesnil si o tom samém? Možná byl celý jeho vztek, že na něj někde čekala jiná žena, ke které nemohl kvůli milované dceři odejít. Ale teď jsem to neměl řešit.…
***
Blafovala, když řekla, že má kam jít – Gena jí skutečně nechal nějaké peníze, ale téměř všechny jeho prostředky šly na léčbu v posledním roce, kdy se zhoršil. Ale její domněnka se ukázala být správná-manžel měl milenku už dávno a doufal, že mu Sonia odpustí, vzhledem k tomu, že to byla Lída, kdo požádal o rozvod. A Soně to vůbec nevadilo, jen aby ji nechali na pokoji. A manžel jim dal byt-vzal všechny své věci, novou televizi a dokonce i ledničku, ale byt jim nechal. A Lída se cítila svobodná, i když už dávno zapomněla, co to slovo znamená.
Adresu salonu jí dala Dcera. Orientovat se v neznámém městě bylo obtížné. Dvakrát se zeptala kolemjdoucích na cestu, ale stejně zabloudila a dokonce prošla kolem budovy, kde se Salon nacházel. Přišla s obavami, aniž by věděla, jaké setkání ji čeká. Dívka za pultem se zeptala, na kolik a ke komu nahrávala, a Lída byla zmatená – o tom nepřemýšlela.
“Já bych šla za Alexandrem,” pronesla nejistě.
– Takže jste si nepsali? – ta holka byla překvapená.
Lída zavrtěla hlavou.
– Dobře, zeptám se. Chcete si promluvit o tetování, že?
“No jo,” souhlasila Lída. – Projednat.
Dívka se po pár minutách vrátila.
– On vás přijme. Ale mějte na paměti, že na patnáct má klienta.
Lída nejistě vstoupila do zmíněného kabinetu. A do očí se jí rozlévaly slzy – svého syna tak dlouho neviděla a on se tolik změnil…
– Mami?
Saša skočil na nohy, ale asi nebyl moc překvapený. Sonia ho musela varovat.
– Ahoj, synu.
Lída ho chtěla obejmout, ale nebyla si jistá, jestli ji syn neodradí. Ale pak k ní sám přistoupil a nepříjemně ji přitáhl k sobě. Lída se samozřejmě ušklíbla.
– No, Mami…
Otřela si obličej dlaněmi a řekla:
– Promiň, nechtěla jsem brečet. Vlastně jsem přišla kvůli případu. Můžeš mi udělat tetování?
Sasha má oči zakulacené jako Sonia.
– Mami, co to děláš?
– A co-ty můžeš a já ne?
Zasmál se.
– Myslíš to teď vážně?
— Víc než.
Lída si sedla na pohovku určenou pro zákazníky.
“Mám něco malého,” řekla. – Jen na památku.
Sasha to myslí vážně.
– Mám ti ukázat náčrtky?
Lída se zamyslela a zavrtěla hlavou.
– Nedělej to. Vím, co chci. Můžeš mi udělat Simbu? No, lvice z animovaného filmu Král a Lev, ” upřesnila s tím, že na tváři syna spatřila zmatek.
Saša prosil.
– Jasně, že můžu! Vždycky jsi milovala ten animák, co?
“Milovala,” odpověděla Lída. – Velice…
Tetování bolí. Lída se zakousla do rtu. V puse bylo Solno. Když zavřela oči, Zdálo se jí, že je opět malá holčička a dívá se na oblíbenou karikaturu, zatímco vedle ní sedí mladší bratr a přitiskne se k ní svým ramenem…
