– Zase volá tvoje matka, Míšo. každé tři hodiny mi volá, už mě to nebaví. – Stýská se mu, nevidím na tom nic špatného. – manžel se odvolal.
– Zase volá tvoje matka, Míšo. každé tři hodiny mi volá, už mě to nebaví.
– Stýská se mu, nevidím na tom nic špatného. – manžel se odvolal.
Náklonnost tchyně ke svému jedinému synovi jsem mohla pochopit, ale její neustálý zásah do našich životů mě stresoval od prvního dne našeho manželství s Míšou. Vzali jsme se před rokem a půl. S dětmi nespěchala a rozhodla se nejprve pořídit si vlastní bydlení. Dosud žili v pronajatém bytě, ve kterém bylo docela útulno. Míša mi nabídla, že se nastěhuje k jeho matce, která bydlela v jiném městě, ale já odmítla.
V tu chvíli mi byla nabídnuta stáž ve velké firmě a já jsem ráda, že jsem se nedostala ven, ale pak jsem získala dobře placenou zajímavou práci. Manžel souhlasil, že si teď můžeme dovolit bydlení pronajímat, a další rozhovory o přestěhování k matce nevedl. Kateřina Semelová se ale nemohla smířit s tím, že po svatbě svého jediného dítěte zůstala sama.
Volala a volala míše ve všední dny i o víkendu a argumentovala tím, že jí moc chybí. Manžel s maminkou ochotně komunikoval, občas jí dával peníze na kartu, protože Kateřina Semenovská měla malý důchod. Snažila jsem se do jejich vztahu neplést, ale otravnost tchyně mě štvala.
A pak se z ní nestala moje babička. Na zdraví si nestěžovala, žila v prostorném dvoupokojovém bytě, který si pořídila s dědou už v mládí. Babičce bylo už přes osmdesát, když odešla za dědou. Byli jsme v šoku. Maminka hodně truchlila, hodně plakala. I babičku Táňu jsem milovala, toužila jsem po ní. Tento smutek mě a rodiče sjednotil, protože po svatbě mé jsme se s nimi poněkud vzdálili.
Dlouho jsme si povídali, když jsme seděli v rodičovské kuchyni, vzpomínali jsme na babičku Táňu. Byla to tichá trpělivá a velmi laskavá žena, která měla obrovskou nevyčerpatelnou lásku k dětem i vnoučatům. Všichni pravnuci od nás s Míšou čekali, ale nikdy se nedočkali. Je to velmi hořké, když člověk odchází. Už mu nemůžeš zavolat, napsat, přijít ho obejmout. Je to odloučení navždy.
Když smutek trochu ustoupil, začali přemýšlet, co s babičkou, starou dvojkou, dělat. Vyžadovalo to rekonstrukci, ale byt byl prostorný a světlý, v klidné spací čtvrti. Máma s tátou bydleli v soukromém domě a byli unavení z toho, že mají velký pozemek.
Chtěla jsem na stáří klid, klid, pohodu. Maminka s tatínkem se poradili a řekli, že se přestěhují a babičce byt a svůj dům prodají. Peníze mi dají, abych mohla s Míšou koupit byt. Maminka se dlouho bála, že bydlíme v pronajatém bytě.
– Dcera, střecha nad hlavou je velmi důležitá. Když jsou děti pryč, nemusíte se bát, ale jak to půjde? Už teď musíme myslet na všechno. Dáme peníze, ty si koupíš byt. Jen si na sebe všechno Udělej, dobře?
Chtěli jsme si s Míšou půjčit od banky, nějak bychom to splatili.
A patnáctiletý strýc by každý měsíc přeplácel. – otec si toho všiml. Už nás nebaví bydlet v soukromém domě. Je starý, my také nejsme mladí. A pak se přestěhujeme do městského bytu s vanou a vybavenou kuchyní. Všem se to bude hodit, nehádej se.
Nakonec bylo rozhodnuto. Rodiče dali svůj rodinný dům na prodej. Cena se nelámala, protože kupci táhli rovnou potůčkem. Když jsme prodávali, hned jsme začali s rekonstrukcí v babiččině bytě. Lepili jsme tapety,dělali stropy. Máma vyměnila záclony, táta předělal starého elektrikáře.
Dům prodali poměrně rychle, přestěhovali se do babiččina bytu. Hledala jsem možnosti bytu pro mě a Míšu. Nebylo to snadné a obtížné, ale každý den jsem se dívala na oznámení o prodeji na realitním trhu. Snažila jsem se přilákat i Míšu, ale manžel měl právě v práci rušné období a se vší touhou nestíhal se mnou jezdit a dívat se na možnosti.
Najala jsem si osvědčeného dobrého realitního makléře. Máma s tátou prodávali můj dům a teď jsem hledala byt. Dívala jsem se blíže do centra, ale v klidných starých čtvrtích, abych byla blíž rodičům. Až budou vnoučata, budou pomáhat máma s tátou, takže by se o tom také mělo uvažovat. Dva týdny jsme s realitním makléřem řešili možnosti. Jeden se mi opravdu líbil. Prostorná světlá třípokojová s výhledem na starý park, ve kterém rostly obrovské kaštany a tmavé smrky opřené větvemi přímo do nebe.
V bytě byla prostorná lodžie, zateplené podlahy a prodejci dokonce nechali za malý příplatek část techniky a nábytku. Právě se stěhovali do jiného města za ženatým synem a spěchali se rozloučit s nemovitostmi. Už jsme se připravovali na dohodu, když jsem se rozhodla, že to s manželem ještě jednou prodiskutuji.
– Mishi, musíš se podívat na tu variantu, kterou jsem si vybrala. Určitě se ti to bude líbit. Nějak si vyber čas, prosím, pojedeme spolu. Když to schválíš, tak to koupíme. – řekla jsem manželovi na večeři.
Tentokrát jsem udělala velmi chutného krocana v sladkokyselé omáčce s rýží a zeleninou. Míša rýži miloval a byl připraven ji jíst téměř každý den. Taky jsem si stihla k čaji upéct voňavý rybí koláč, takže jsme si s chutí pochutnali a povídali si.
– Fuj, vážně nevím, jak to všechno stihnu! – přiznal se manžel. – V kanceláři je takový povyk. A mám nápad, který ti chci dát.
– Jaká? se zájmem jsem se podívala na manžela.
– Přines klíče od dědického bytu, bude v něm bydlet moje matka – řekl mi manžel
Udiveně jsem se na něj podívala.
– Míšo, bydlí tam mí rodiče, co? Prodali svůj dům, abychom si mohli koupit bydlení, to víš dobře. – snažila jsem se to vysvětlit Míšovi.
– Máma mi v jiném městě strašně chybí, nemůže být sama, víš?
– A co navrhuješ, vystěhovat moji mámu a tátu na nájem? Co kdyby si tvoje máma něco sundala tady, blíž k nám?
– Protože má malý důchod a já nejsem milionář, abych jí zaplatil byt! – trval na tom Míša.
– O ničem se nemluví. Tohle nikdy neudělám. Máma s tátou nám hodně pomohli. A ty, kdepak díky, je chceš vyhodit na ulici!
– Moje matka je dražší!
– A já jsem dražší než moje máma a táta.
Dlouho jsme se na sebe mlčky dívali, pak manžel vstal od stolu a řekl:
– Pak od tebe odcházím. Ještě mi přiběhneš umýt nohy a vypít vodu a zapomeneš na svou hrdost!
Demonstrativně jsem zvedla obočí a zavrtěla hlavou. Míša chodil po bytě, balil si věci a dál sypal výčitky a urážky. Byl si jistý, že ho zastavím, a pokud ne, tak dlouho sám nevydržím a přistoupím k němu, abych souhlasil se vším, jen aby se ke mně ten zlatý muž vrátil. Ať je to jak chce! Po tom, co se po mně odvážil požadovat, jsem Míšu nechtěla ani vidět, ani slyšet.
Manžel odešel na noc a já zůstala sama v pronajatém bytě, který jsem se brzy chystala opustit. Na manžela jsem byla velmi naštvaná. Dlouho jsem nemohla usnout, zavolala jsem mámě, všechno jsem jí řekla.
– Míša se mi nikdy moc nelíbila, víš. Ale to jsem od švagra nečekala! – řekla máma.
– Ani jsem si nemyslela, že to tak bude. Do ničeho mě nepustí a Vy vás skoro vyhodíte na ulici. Jeho matka, víte, chybí! Kdyby jí nabídl bydlení vedle nás, souhlasila bych. Ale o tom se ani nemluvilo. – Mluvila jsem do telefonu.
– A co teď budeš dělat? Odejdeš od něj?
– Odešel ode mě a já podám žádost o rozvod. Takový maminčin syn nepotřebuju. – půjdeš se mnou zítra do bytu?
– Jistě, dcero. A pojď, moje milá, spát. Ráno je moudřejší večera. Musíme si odpočinout, zítra je tak důležitý den.
Rozloučila jsem se s mámou, převlékla se do svého oblíbeného medvídkova pyžama, ale stejně jsem nemohla dlouho spát. Přemýšlela jsem o koupi bytu i o Míšovi. Ráno jsem podala žádost o rozvod, pak jsem šla na schůzku s realitním makléřem. Máma byla se mnou, ve všem mě podporovala a pro mě to bylo důležité. Míša nenapsal ani nezavolal, což mě spíše potěšilo, než mrzelo. S téměř již bývalým manželem se mi vůbec nechtělo pokračovat v hádce.
S mámou jsme se dlouho dívali na byt. Všichni jsme tam byli rádi. Bylo rozhodnuto o dohodě. Vše bylo zcela na mně, manželství jsme s Míšou rychle ukončili, protože jsme spolu neměli děti. Otec mé rozhodnutí rozejít se s manželem také podpořil, když zjistil, že ho vyhodil.
– Udělala jsi správnou věc, dcero. Zasloužíš si něco lepšího. Jdi vpřed, žij, o nic se nestarej. Všechno se spraví, vytvoří. Potkáš ještě slušného muže a vnouče nám přineseš.
Unaveně jsem se usmívala na tátu. Naše domy stály v přilehlých dvorech a máma s tátou za mnou často chodili a já je navštěvovala. V novém bytě jsem se rychle zabydlela. Zařídila jsem si tam všechno podle svých představ, koupila jsem si malou, ale velmi pohodlnou pohovku, novou ledničku. Peníze na něj dali i rodiče.
Samotu jsem netížila, užívala jsem si ji. Rychle se vytratila z paměti otravná tchyně, rok a půl manželství vypadalo jako nešťastné nedorozumění, které nakonec skončilo. Pořídila jsem si štěně a každý večer jsme se s veselým hlučným Jackem procházeli v parku. Park byl krásný. Staré obrovské stromy svým šeptem uklidňovaly, dávaly příjemný hustý stín. Ráda jsem tu chodila a dívala se na spadané listí a četné šišky, které se sypaly ze starých smrků. Už nebylo třeba připravovat vydatné rozmanité večeře, které Míša tak milovala.
Po rozchodu s manželem to bylo mnohem jednodušší. Snídala jsem pár vajec a nějaký nízkotučný tvaroh nebo jogurt, obědvala jsem i se salátem a k večeři mi stačila hrst bagel s mákem a sladkým čajem. Zhubla jsem tím, že jsem mnohem méně jedla. A taky jsem si ráno zaběhala. Vyčistili mysl, uklidnili mě a skvěle mě povzbudili na celý nadcházející den. Vydělala jsem dost na to, abych mohla platit nájem v bytě. Bez manžela bylo mnohem méně praní a doma byla vždy dokonalá čistota. Míša vždycky, když jedla, rozhazovala věci a já se s tím smířila, i když jsem preferovala pořádek.
S Jackem jsem se nudil. Spal se mnou, vesele se rozvaloval na dece a třásl se malými tlapkami. Pes rychle rostl, chodili jsme s ním na kurzy výcviku, které se otevřely nedaleko. Můj kluk už uměl sedět, znal povely “Fuj”a ” vedle”. Inteligentní štěně se rychle naučilo nosit mi doma útulné chlupaté pantofle, podávalo hlas, když bylo vyžadováno. Říká se, že lovečtí psi se cvičí obtížněji než společníci. Ale můj Beagle se ukázal jako docela chytrý chlap a zvládl to rychle. Dokonce jsme s ním jeli na výstavu a přivezli krásný medailonek s barevnými stužkami.
Po večerech jsem se dívala na filmy a věnovala se řemeslu. Vrátila jsem se k tkaní korálků. Zpočátku jsem je dělal jen pro sebe, pak jsem začal na své stránce na sociální síti zveřejňovat Fotky produktů. Jaké bylo mé překvapení, když cizí lidé začali chválit mé šperky a vyjádřili přání koupit si je i pro sebe.
Ráda jsem si nechala vyrobit pár náhrdelníků a náušnic na míru a pak se z toho stala pěkná práce. Peníze totiž nejsou zbytečné, ale potěší je zejména, když je přináší jejich oblíbený koníček. Plnila jsem s radostí, nešetřila jsem nákupem těch nejlepších korálků, kování na šperky. Maminka moje práce upřímně chválila,dokonce sama nosila stručný, ale velmi krásný náramek.
Míša se v mém životě už nikdy neobjevil. Musel jsem se urazit. Mně to docela vyhovovalo. Vyrůstala jsem z našeho manželství, jako každé léto vyrůstá dítě ze sandálků. Bylo na čase se změnit a já jsem se z těchto změn radovala. Věřila jsem, že svou lásku v budoucnu určitě potkám, a zatímco na sebe stále čekáme, budu se věnovat své oblíbené činnosti a své lásce.
Po ránu běhala, plnila šperky, hodně se procházela a hrála si s rozkošným chytrákem Jackem, vytvářela si pohodlí ve svém bytě. Štěstí je zcela přesně v nás samotných, stačí ho umět vidět a cítit. A učila jsem se to, radovala jsem se z každého nového dne a každé noci. Život je krásný, ale tak krátký. Proto je třeba opustit špatný film v kině, nežít s člověkem, který nemá cenu, umět se respektovat a vybrat si sám sebe, za každou cenu.
