– “Babo Klavo, jak dlouho to můžeš protahovat? Zítra mám v obchodě kontrolu a kvůli tobě mám málo peněz v pokladně! Říkal jsem ti, abys všechno vrátila včas.” – Gale, promiň… ale já teď nemám ani korunu. Dostával jsi důchod, musel jsi peníze hned přinést do obchodu. Říkala jsi, že jsi je měla přinést už před dvěma týdny!” – Nekřič tak, drahá… je to pravda, nemám peníze. – Tak se po nich běž podívat, dám ti čas do večera. Baba Klava odešla z obchodu a po tváři se jí kutálely slzy. Nemohla jít dál, slzy jí znemožňovaly vidět na cestu.
Vtom přijelo cizí auto, auto, které ve vesnici ještě nikdy neviděla. Z auta vystoupil energický strýc a vstoupil do obchodu: “Teto Galjo, to jsem já, poznáváš mě?” “Ach, Aljošo, ty ses stal tak galantním, tak městským. Vypadáš tak staře. – Ano, teto Galjo, přijel jsem na chvíli do rodné vesnice. – Je dobře, že nezapomínáš na svůj rodný kraj, vracej se častěji. -Pokusím se. Dej mi bonboniéru, tu nejlepší, tu nejdražší. A ještě lépe pět krabic najednou, musím navštívit hodně lidí. Z obchodu vyšel veselý muž s velkou taškou a všiml si plačící babičky Kláry.
– Co je s tebou? Urazila tě Galka? – Ne, naopak, pomohla mi a já ji zklamal. Co jsi jedl, pil nebo co? – O čem to mluvíš, drahý? Jídlo jsem si vzal, ale můj důchod se používá na léčbu dědečka. Léky jsou dneska tak drahé… Aljoša se vrátil do obchodu a zkontroloval si v zápisníku, co babička Klára koupila. Skutečně to byly jen potraviny: cukr, mouka, chleba, salám. Aljoša za babičku všechno zaplatil a koupil jí tašku s potravinami. “Ať se dědeček brzy uzdraví.” “Děkuji, drahá… Ani nevím, co říct. Takových lidí, jako jsi ty, je málo.
