– A dost, lidi, musím jít! – vykřikl Roman a vyskočil na schůdky vlaku, který se už rozjel. Kamarádi na něj z nástupiště mávali a někdo se snažil vykřiknout něco posledního. Usmál se. Od jeho návratu z armády uplynuly tři roky. Během té doby se mu podařilo sehnat práci a zapsat se na institut jako student na částečný úvazek. Ale bylo to poprvé, co se prostě sbalil a odjel do jiného města.
Se svými přáteli měl společnou historii – sirotčinec. V dětství byli dětmi bez rodičů, ale nyní byli dospělí s vlastními cíli, sny a plány. Aňa a Péťa se vzali, vzali si hypotéku na byt a čekali dítě. Rom měl z nich upřímnou radost a trochu jim záviděl – v dobrém slova smyslu, protože si přál totéž. Ale jeho životní cesta byla jiná.
Od prvních let na internátní škole se snažil pochopit: kdo je? Odkud pochází? Proč jsem tady? Vzpomínky byly mlhavé, jako plovoucí útržky snu, ale hluboko uvnitř mě hřál pocit něčeho dobrého z minulosti. Jediné, co se dozvěděl, bylo, že ho přivedl nějaký muž. Byl mladý, dobře oblečený, asi třicátník.
Dozvěděl se o něm od Nyury, hlavní uklízečky, která ještě nebyla v důchodu.
– Tehdy jsem byla mladší a měla jsem oči jako ostříž,” řekla. – Podíval jsem se z okna a on stál pod pouliční lampou a držel za ruku malého chlapce. Tomu klukovi byly asi tři roky, ne víc. Mluví s ním vážně, jako s dospělým. Pak zazvonil zvonek a on byl na nohou. Šel jsem za ním, ale byl tak rychlý, jako by tam nikdy nebyl. Kdybych ho teď poznal, poznal bych ho okamžitě. Měl zvláštní nos – dlouhý, ostrý jako Casanova. Neviděl jsem poblíž žádné auto, takže to musel být místní. A dítěti ani nenasadil palčáky.
Roma si samozřejmě nic nepamatovala. Ale po letech přemýšlení dospěl k závěru, že to s největší pravděpodobností byl jeho otec. Co se stalo s jeho matkou, zůstávalo záhadou. Do sirotčince ho však přivedli úhledně oblečeného a upraveného. Jediné, co ošetřovatele znepokojilo, byla velká bělavá skvrna na jeho hrudi, která sahala až ke krku. Nejprve si mysleli, že jde o popáleninu, ale pak lékaři usoudili, že jde o vzácnou formu mateřského znaménka. Baba Nyura říkala, že je to často dědičné.
– No tak, Babo Nyuro, mám jít na pláž a zkontrolovat všechny lidi, jestli nemají skvrny? – Roma se zasmála.
Ale žena si jen povzdechla. Stala se mu nejbližší, téměř příbuznou. Po ukončení studia ho přijala u sebe doma:
– “Dokud ti nedají bydlení, zůstaň u mě. Nepatříš do pronajatého kouta.
Roma tehdy zadržel slzy – už byl muž. Ale jak by mohl zapomenout na ty chvíle, kdy za ní po dalším “spravedlivém” boji přicházel do zadní místnosti a plakal jí na klíně? Vždycky se snažil bránit, i když se postavil starším. A ona ho hladila po hlavě a říkala:
– Je dobře, že jsi tak hodný a upřímný, Romko. Ale život s tvou povahou nebude snadný. Velmi obtížný.
Těmto slovům tehdy nerozuměl. Teprve po letech si uvědomil jejich hloubku.
Anya byla v sirotčinci od narození. Péťa přišel později, když bylo Romovi jedenáct. Byl hubený a vysoký, zatímco Pjotr byl uzavřený a vnímavý. Přivezli ho po strašlivé tragédii: jeho rodiče se otrávili falešným alkoholem. Zpočátku se Petka držel stranou. Stala se však událost, která je navždy spojila v jednu rodinu – sice ne pokrevní, ale skutečné příbuzné.
Anya nebyla milována. Zrzavá, malá, tichá – dokonalý terč posměchu. Někteří se jí posmívali, jiní ji štípali do copánků, další do ní kopali. Toho dne byli starší chlapci obzvlášť rozpolcení. Roma nemohl zůstat stranou – vrhl se na obranu. Síly však byly příliš vyrovnané. Za deset minut už ležel na zemi a kryl si obličej před údery. Anya křičela a mávala kufříkem jako mečem.
Najednou přestala. Křik, kopání, posměšky – jako by to někdo vypnul. Něčí ruce zvedly Roma nahoru. Před ním stál Peťka.
– Co to děláš? Neumíš bojovat!
– Měl jsem se dívat, jak ji mlátí?
Petyka se na okamžik zamyslel a pak natáhl ruku:
– Jsi normální. Platí?
Od té chvíle se mezi nimi zrodilo přátelství.
Anja se na svého zachránce dívala s takovým obdivem, že to Roman nevydržel a zakryl jí ústa dlaní:
– Zavři pusu, nebo spolkneš mouchu.
Péťa se zasmál:
– Hej, holčičko, kdyby se něco stalo, přijď rovnou za mnou. Řekni všem, že jsi pod mou ochranou.
Od toho dne bral Péťa Romův fyzický trénink vážně. Zpočátku se trochu nudil – lépe by mu bylo číst si knihu, ale Péťa věděl, jak ho motivovat. Časem se Roma dostal do nálady. Místo trojky z tělesné výchovy měl v deníku jedničku, jeho svaly zesílily a dívky se za ním začaly častěji ohlížet.
Peťka byl první, kdo opustil internátní školu. Aňa plakala, on ji objal a řekl:
– Neplač, maličká. Vrátím se. Nikdy jsem tě nepodvedl, že ne?
Vrátil se, ale jen jednou, a pak šel do armády. Když se vrátil, Anya už si balila kufry. Vešel do pokoje ve vojenské uniformě a s kyticí v ruce:
– Přicházím si pro tebe. Bez tebe je tu nesnesitelně smutno.
Během té doby se Anya proměnila v krásnou, bystrou dívku. Když se otočila, Petka z překvapení dokonce upustila květiny:
– Páni, ty jsi prostě nádherná! Možná už nechceš být mou ženou?
Usmála se:
– Chci. A ani ty nejsi špatný.
Po vojně byla Peťka poslána sloužit do města, kde teď Romové cestovali. A rozhodl se, že je určitě navštíví. Zvlášť až se jim narodí dítě – jen on bude kmotrem.
Roma se usadil v kupé, tentokrát nešetřil a vybral si SV. Potřeboval se před prací dobře vyspat – pracoval jako výškový dělník na stavbě. Jeho oblíbená práce, slušný plat, žádné přesčasy – měl dost času na studium a přátele.
Když se chystal ulehnout, zaslechl z chodby křik. Nějaký muž křičel a požadoval, aby někdo okamžitě opustil kupé. Roma chtěla hluk ignorovat, ale brzy se k hrubému hlasu přidal rozechvělý, plačící ženský hlas – tak známý, že se v něm všechno sevřelo. Znělo to jako Baba Nyura. Roma se podívala na chodbu.
Ve vedlejším kupé stála mladá průvodčí a třásla se strachy.
– Co se tam stalo?
– Je tam nějaký ‘důležitý’ člověk,” řekla šeptem. – Babička se omylem dotkla jeho sklenice s čajem a polila mu košili. A teď křičí, jako by měla být souzena na místě.
Muž mezitím pokračoval v křiku:
– Vypadni odsud, ty stará čarodějnice! Jen kazíš vzduch kolem sebe!
Roma vykročila vpřed:
– Mohl jsi méně křičet. Díváš se na staršího člověka. Není to její vina a mimochodem, ona také zaplatila jízdné.
– Víš, kdo jsem? Jeden telefonát a jsi z tohohle vlaku venku!
– Je mi jedno, kdo jsi. Každému praskne čelist stejně – těm důležitým i těm obyčejným.
Muž náhle přestal mluvit. Roman se naklonil k babičce:
– Pojď se mnou. Vyměňte si oddíly – můj je vám k dispozici.
Stará žena nedokázala zadržet slzy – byly to slzy vděčnosti. Průvodkyně se na Romu podívala s úctou. Vrátil se do svého kupé, hodil tašku na místo a rozepnul si košili. Muž zbledl.
– Co to máš na hrudi?
Roma se na něj klidně podívala:
– Neboj se, není to nakažlivé. Od narození.
– Panebože…
Muž se pomalu spustil na polici. Roma se zamračila:
– Co se děje?
Třesoucíma se rukama si začal rozepínat košili. Pod ní se skrývalo úplně stejné mateřské znaménko.
– Přicházím se ti omluvit. V noci nemůžu spát, když slyším pláč tvého dítěte.
– Byl jsi to ty, kdo mě nechal přede dveřmi sirotčince?
– Ano. Byl jsem zbabělec. Omlouvám se. V té době jsem byl ženatý. A tvoje maminka Marina… Přišla za mnou a řekla mi, že je nemocná rakovinou a možná brzy zemře. Požádala mě, abych se o tebe postaral. Ale moje žena se měla za pár hodin vrátit. Měl jsem strach… Vzal jsem tě do internátní školy a odstěhovali jsme se. Po letech mě Marina našla. Léčba jí pomohla – přežila a hledala tě. A já… jsem řekl, že jsi mrtvá.
– Kde je teď?
– Po mrtvici byla umístěna do domova pro postižené. To bylo asi před deseti lety. Bylo to i ve vašem městě.
Roman nic neřekl, opustil kupé a přistoupil k průvodčí.
– Všechno jsem slyšela,” řekla tiše. – Jestli chceš, můžeš si u mě na chvíli odpočinout.
– Děkuji. A myslím, že vím, o kterém domě jsme mluvili.
Nešel do práce, ale zavolal a vše vysvětlil. Průvodčí se jmenovala Káťa – jela s ním. Byl za to vděčný – jít sám by bylo příliš děsivé.
– Marina… přijetí po mrtvici asi před deseti lety…..
– Existuje jeden. Maria Pavlovna. Úžasná žena. Jenže prý nikoho nemá – zemřel jí syn. A vy?
Roman pokrčil rameny:
– Pravděpodobně syn. Pokud je to opravdu ona.
– Vstupte.
Žena na vozíku odtrhla oči od pletení. Usmála se. Sestra zalapala po dechu:
– Jste jako dva hrášky v lusku!
Marina upustila míč:
– Vždycky jsem věděla, že jsi naživu. Cítil jsem to.
Uplynuly dva roky. Marina dokončila rehabilitační kurz, který jí Roman zaplatil. Četla vnukovi pohádku, zatímco jeho žena Káťa připravovala slavnostní večeři. Dnes zjistila, že je opět těhotná.
