Semjon vykročil za bránu, která se s hlasitým cinknutím zavřela přímo za jeho zády.
“To je ono! Svoboda!” – blesklo mu hlavou. “Včera to byla zóna a dnes…”
Sám sobě slíbil, že se na místo, odkud právě přišel, už nevrátí. Tím spíš, že toužil žít normální život – bez mříží, bez dozorců, bez nekonečného počítání dnů do další schůzky nebo telefonátu.
Semjon před svým uvězněním nebyl posledním člověkem – udržoval si dobrou životní úroveň, hýčkal sebe i své přátele a vždy měl peníze. Dívky se kolem něj doslova vznášely. Ale jakmile ho zavřeli, všechny zmizely. Za pět let ani jedna návštěva, ani jeden balík. Jen zdi a čas.
Semjon se dopouštěl podvodů – vytvářel inzeráty na zboží, které ve skutečnosti neexistovalo. Kupující přicházeli snadno: ceny byly lákavé, podmínky výhodné. Skutečnost však byla nulová. Obchod vzkvétal, dokud nebyl skutečně stlačen.
To byla jeho slabina – samolibost. Koneckonců kdysi žil poctivým životem. Jako dítě se snadno učil, učitelé mu dokonce předpovídali skvělou budoucnost. Ale jaká budoucnost ho čeká na vesnici? Žádná.
Po smrti milované babičky, u které vyrůstal, byl Semjon odvezen ke vzdáleným příbuzným. Nebyli zlí, ale ani neprojevovali vřelost – plnili své povinnosti, nic jiného. Nedokázal je milovat a v sedmnácti letech utekl. Žil na ubytovně, studoval, snil…..
Nikdy nezanedbával studium, chápal hodnotu vzdělání. Chtěl jen rychleji dosáhnout výsledků. Nápad přišel sám od sebe, půl roku na něm pracoval a pak se rozhodl. Za dva roky se dočkal úspěchu a pak – pouta.
Večer téhož dne už byl Semjon ve městě, pak v bance. Tam si odnesl obsah anonymní bezpečnostní schránky – peníze a nějaké osobní věci. Na ulici přemýšlel, kde se ubytuje: bylo hloupé jít do hotelu na dočasný certifikát – lepší bylo poohlédnout se po něčem denním.
Zašel jsem do obchodu a koupil si obyčejný telefon. Byl tam malý zádrhel se SIM kartou, ale on to vyřešil. Na ulici si koupil noviny s inzeráty a ponořil se do čtení.
O tři dny později, odpočatý a trochu zabydlený, si Semjon začal hledat bydlení. Rozhodl se, že si koupí dům na venkově, ale s dobrým spojením, aby mohl spojit dovolenou s možností sledovat změny na internetu. Už si koupil notebook.
Kdyby ho teď viděl někdo, kdo ho zná ze zóny, nikdy by ho nepoznal.
Jednoho dne narazil na podivný inzerát. Nějaký muž nabízel naléhavý prodej domu s poznámkou: “Je zde malé věcné břemeno, proto je cena snížena”.
“Zajímavé,” pomyslel si Semjon. Zkontroloval pokrytí sítě – vesnice byla vhodná, připojení by mělo být výborné.
Zavolal a domluvil si schůzku. Hostinský měl zpoždění a Semjon se chystal odejít, když před ním zastavilo staré dvanáctivozové auto.
– Dobrý den, já jsem Oleg, majitel domu,” řekl muž nervózně.
Semjon nastoupil do auta.
– Řekni mi, co je s tím domem špatně?
– Raději ti to nejdřív ukážu a pak ti to řeknu. Možná se ti to nebude líbit.
Semjonovi se vzhled domu líbil. Sám majitel vzbuzoval jiné pocity – neklidné oči, třesoucí se ruce, všechny znaky buď alkoholika, nebo gamblera.
Semjon si ho pozorně prohlédl:
– Mluvte otevřeně. V čem je ten trik? Je to pěkný dům, ale cena je podprůměrná.
– Máma bydlí se mnou. Je velmi stará. Možná bude žít ještě rok.
– Takže prodáváš dům se svou matkou?! – Semjon tomu nemohl uvěřit.
– Nemůžu se dočkat, až umře! Potřebuju ty peníze hned!
Semjon chtěl v první chvíli odmítnout, ale něco uvnitř ho přimělo říct:
– Pojď, půjdeme se podívat na tvou mámu.
Dům uvnitř byl větší, než vypadal. Velký pokoj, dva menší a kuchyň. K dispozici byla také veranda a přístup na půdu.
– Máme také pokoj v podkroví, je to velmi pěkné…..
Z jednoho z pokojů vyšla stará žena.
– Ahoj, synu. Proč jsi mi neřekl, že máme společnost? Něco bych upekla.
– Nemáme čas, mami, za chvíli odjíždíme,” odpověděl stručně Oleg a téměř násilím vystrčil Semjona ven.
– Takže si to vezmeš? – zeptal se prodávající.
Semjon neřekl, že mu tato žena neuvěřitelně připomíná jeho babičku. Ani neřekl, že je nejvyšší čas takové lidi postavit na jejich místo. Jen krátká poznámka:
– Nefňukej, nekaz mi náladu! Řekl jsi, že je to nutné, tak je to tak. Je to lukrativní nabídka, to se nevidí každý den. Co vám vysvětluji? – řekl Nikolaj podrážděně.
Skutečně se mu to nechtělo vysvětlovat. Myšlenkami byl jinde – spěchal. S nápadem přišla jeho mladá žena Světlana. Našla si “super” výdělek: prý nemusíte dělat skoro nic, jen sedět doma a klikat na tlačítka. Stačilo jen investovat trochu peněz, ale slibovali obrovské dividendy! Podle ní se investované peníze vrátí za pár měsíců a pak už to bude čistý zisk.
Nikolaj se vůbec nezajímal o osud staré ženy, která v domě žila. Nabídl jí, že ji pošle do domova pro seniory – ona nesouhlasila. Ale dům už byl dávno napsaný na něj, takže se teď mohl v klidu věnovat svým záležitostem.
Druhý den, když dostal od Semjona peníze, je Nikolaj okamžitě převedl na kartu a s manželkou se pustili do registrace. Všechno šlo perfektně! Po dvou dnech se v mé osobní skříni objevila následující zpráva: “Vedete si skvěle! Pokud vložíte o něco více, můžete vybírat již zítra!
Nikolaj rozhodně mávl rukou a běžel k sousedovi pro chybějící částku – pouhých dvacet tisíc. Když získal, co potřeboval, okamžitě spěchal k bankomatu.
Ráno se nedočkavě probudili: bylo zajímavé sledovat, kolik za první den vydělali! Ale osobní účet se nechtěl otevřít. Půl hodiny se snažili dostat dovnitř, pak vytočili uvedené číslo – “Účastník není v provozu”.
Světlana zadala název společnosti do vyhledávače a zalapala po dechu. Za posledních čtyřiadvacet hodin se na internetu objevila celá webová stránka s oběťmi tohoto podvodného systému.
Nikolaj málem spadl ze židle.
– Co to sakra je, Světe?! Co se děje?!
– Nevím… Jen čtu…..
Dvacet minut bylo v bytě zvonivé ticho. Manželé zděšeně studovali recenze ostatních podvedených lidí. Kolja cítil, jak se mu strachy ježí vlasy na hlavě.
– Chci říct, Lightová, naše peníze… to je všechno? Létání?
– Vypadá to tak.
– Jak to?! Říkal jsi, že jsi všechno zkontroloval! Říkal jste, že jste se na to podíval desetkrát!
– Jsem snad ekonom?! Jen jsem to navrhl a ty sis myslel, že je to super!
Světlana opatrně couvla ke kuchyni. Nikolaj také vstal a pomalu se k ní blížil.
– Jak teď můžeme žít?! Zítra musím zaplatit sousedův dluh! Co budeme dělat?!
– Jsi blázen, že sis vzal takovou krátkodobou půjčku!
– Jsem blázen?! Já?! – Nikolaj shodil pantofel a hodil ho po své ženě.
Světka vyjekla a hodila po něm bačkoru zpátky. Zasáhla ho přímo do hlavy.
Kolja popadl druhou bačkoru a hodil ji po Světě – přímo do čela. Vykřikla a vběhla do kuchyně. Její manžel už byl velmi blízko, ale Světlaně se podařilo popadnout pánev. Nikolaj se zastavil a ona se rozmáchla.
– Nechceš pracovat? Tak pracujte hned! Škoda peněz? Můžeš si za to sám!
– Jsi chlap nebo co?!
– Mluvíš na mě? Nikdy jsi nepracoval, celý život mi ležíš na zádech! Jsem na tvých zádech?! V žádném případě! Zapomněl jsi, že bydlíš v mém bytě?!
– Vdala jsem se kvůli tobě, co jsi mi slíbil? Světluško, udělal jsem to pro tebe…” posmíval se. – A ty jsi byl šťastný, ty blázne! Myslel sis, že je dospělý!
Hádali se až do rána – obvykle takové hádky končily usmířením v posteli. Ale dnes měla Světlana štěstí: Kolja si plivl do srdce a šel se ven zchladit.
Později se usmířili – nebyl čas na hádky, když museli přemýšlet, jak se dostat z dluhů. Musela jsem prodat náušnice, abych sousedce vrátila peníze. A Nikolaj si začal hledat práci.
Zinaida Jegorovna cítila, že její syn něco chystá, ale nemohla přijít na to, co to je. S jistotou věděla, že prohrál v kartách, protože si často chodil pro peníze. Jednou dokonce přišel v noci, a ne sám – kamarádi mu málem utrhli hlavu, kdyby nepřišel. Na pohřeb dala všechno, co nashromáždila, a šetřila na zimu. Od syna nečekala nic víc než peníze. Byla na to zvyklá.
Když jsem viděla Semjona, měla jsem opravdu strach. Ten chlap byl plešatý, měl pronikavý pohled a očividně seděl. Ale rychle odešli a Zinaida si nic neuvědomila.
Když se ten samý Semjon vrátil s kufrem, žena se dost rozrušila. Ale vzpamatovala se, usmála se a nabídla čaj. Ve vesnici to tak bylo vždycky: nejdřív nakrmit, pak se ptát.
Ukázalo se, že Semjon byl dobrý člověk, stejně jako její zesnulý dědeček. Když jí řekl pravdu o jejím synovi, Zinaida se rozplakala.
– Koljo, jak jsi to mohl udělat? S živým člověkem…
– Nebojte se, jsem tu jen na jednu noc, abych vás nerušila,” spěchala ji uklidnit žena.
Semjon se mírně usmál:
– Nikam nepůjdeš. Dům jsme koupili společně, takže budeme bydlet spolu.
I kdyby Zinaida Jegorovna chtěla odejít, Semjon by jí to nedovolil. Byla příliš podobná jeho babičce.
Byly to pouhé tři měsíce a ta žena se změnila. Jako by omládla, oživla. Semjon věděl proč – léta hladu, bez léků a se synovou chamtivostí nepřejdou beze stopy.
Teď byla v domě nová lednička, všechny spotřebiče byly modernizovány. Zinaida jen klopila oči:
– Vaření v takové kráse? Nelíbí se vám to?
– Ne, líbí se mi! Nikdy předtím jsem nic takového neviděl…
Semjon si tuto ženu s potěšením hýčkal. Na babičku neměl čas – ať je tahle jeho babičkou, i když nebyla jeho vlastní.
Ale Zinaida Jegorovna se snažila – Semjon dokonce zapomněl, jaké to je vařit nebo prát. Všechno bylo vždycky připravené, věci byly čisté, dům zářil. Vtipkoval:
– My, Zinaida Jegorovna, jsme si navzájem nakloněni. Budeme žít šťastně až do smrti!
– Říká se, že se můžeš dožít dvou set let,” opáčila se smíchem.
Před čtrnácti dny si Semjon otevřel malou stavební firmu. V týmu je zatím jen pět lidí – ale všichni jsou prověření, spolehliví, zkušení. Věděl, že tito lidé nebudou pracovat v krátké době. A chtěl vše udělat poctivě a efektivně.
Je jasné, že tímto přístupem se nikam rychle nedostanete. Je však lepší postupovat pomaleji, ale dostat jméno společnosti do povědomí. Jakmile přijde více objednávek, přijme další lidi.
Zinaida Jegorovna se ukázala jako skutečná odbornice na lidské charaktery. Jednoho dne ji Semjon jen tak ze zvědavosti vzal s sebou na pracovní pohovor. Po rozhovoru s kandidáty babička poznamenala:
– “Toho druhého jsi neměl brát. Nebyl by k ničemu dobrý.
Semjon tomu tehdy nevěnoval pozornost a pak toho litoval. Tenhle dělník byl nejen líný, ale pořád se snažil něco urvat.
Se Zinaidou Jegorovnou spolu žili už skoro rok. Semjon se začal stále častěji dívat na sousedovu vnučku – hodné děvče, milé, bystré. Ale neodvažoval se jí dvořit: byla tak čistá a on… s minulostí. Nemyslel jsem si, že by to pochopila.
Zinaida Jegorovna všechno viděla. A jak se dívka dívala na Semjona a jak se snažil být lepší. Babička se rozhodla pomoci, ale nevěděla, jak to udělat nenápadně – přemýšlela o plánu.
Jednoho dne na ni Semjon mrkl a zeptal se:
– Nechtěla bys být v práci? Sledujte kandidáty.
– Znovu lékaři? Ne, nejdu tam! Táhneš mě každý měsíc, je mi dobře tak, jak jsem!
– Ne k doktorům, do práce! – Zasmál se.
– Tak co, jsem teď zaměstnanec?
– Prostě sedíš na židli a říkáš mi, jestli ho mám vzít, nebo ne.
– Jde o toho padoucha? – hádala.
– To nejhorší. Před měsícem jsem ho vyhodil a neřekl jsem ti to.
Semjon měl pronajatou slušnou kancelář. Posadil Zinaidu Jegorovnu do křesla a postavil před ni šálek čaje:
– Pohodlně?
– Jsi tak pozorný! Samozřejmě, že je to výhodné. Dejte se do práce, mě si nevšímejte.
Do kanceláře vstoupil první kandidát. Semjon ztuhl – byl to Nikolaj. I on poznal Semjona a pak uviděl jeho matku.
Světla sem Nikolaje poslala – známí říkali, že je tu dobrý plat a poctivá práce.
A Zinaida Jegorovna vstala. Byla trochu bledá, ale vyrovnaná. Semjon ji mlčky pozoroval. Jeho matka vypadala úplně jinak – dobře živená, pečlivě oblečená, dokonce bohatě oblečená. Od té doby, co spolu žili, se pro ni všechno změnilo.
– Semjon… Mohu říct své slovo? – usmála se žena.
– Samozřejmě. Můžete udělat cokoli.
Obrátila se na svého syna:
– Nemá cenu ho brát s sebou. Nikdy nepracoval rád. Byl mazaný, vypočítavý – ostatní by využil, ale sám sobě by byl k ničemu. – Po těchto slovech se posadila a vzdorovitě se otočila k oknu.
Semjon se podíval na Nikolaje a pevně řekl:
– Vypadni odsud!
Vyskočil z kanceláře jako opařený.
Semjon přistoupil k Zinaidě Jegorovně a zeptal se:
– Jak se cítíte?
– Dobře. Možná máš pravdu, že ho nemáš brát. Možná si ale zasloužil druhou šanci.
– Ne. Jsi můj syn. A tento muž prodal mě i můj dům.
O půl roku později si Zinaida Jegorovna utírala radostné slzy, když sledovala radostnou svatbu Semjona a Máši, právě té sousedovy vnučky, o kterou se tak dlouho bál přijít.
