V zapadlé vesnici nikdo přesně nevěděl, odkud se němý čtyřicátník Míťa vzal. Místní se ho zpočátku obávali, ale pak viděli, že by neublížil ani mouše, a lidé tam byli prostí a laskaví. Správa nevěnovala blahoslavenému obyvateli žádnou pozornost. Důležitější pro ně bylo, aby nezemřeli poslední staří lidé a aby se skomírající statek nezhroutil.
Mitka bydlela v opuštěném domě na okraji města. Někteří lidé mu nosili jídlo a oblečení a on na oplátku okopával zeleninu, pásl dobytek, sekal a pomáhal při sklizni. Všichni však věděli, že o práci na venkově nemá ani ponětí. Možná si nepamatoval, jak se kosí a pletou snopy, nebo možná zapomněl, jako zapomněl všechno o sobě.
Uplynulo trochu času a jeho píle začala být chválena a dávána za příklad místním mužům.
– Tam už to Míťa vykopal, dobře mu tak,” chválila Nikitična, hodná stařenka, která kdysi nechala Míťu u sebe přes zimu a nechala ho tam.
– Dobrá práce, ale na inteligenci mu to nepřidá. Tady je, váš dělník, dívá se do slunce a honí motýly na poli.
– Co si od něj můžeš vzít, od požehnaného člověka?
S Nikitičnou žil něco přes tři roky, ale věk si vybral svou daň. Babička onemocněla, rychle se roznemohla a po týdnu zemřela. Celá vesnice ji pohřbila.
– Jak teď bude sám?
– Jo, je neškodný, ale k ničemu. Neumí si sám uvařit, neumí si sám vyprat. V zimě umrzne.
– Musíme mu pomoci. Nejsme přece lidské bytosti, ne?
Sveta byla Nikitičina sousedka. Po pohřbu přišla domů a podívala se na své děti, které seděly kolem Míti a hladily ho po hlavě, zatímco on řval jako malé dítě. Všechno chápal, ale nedokázal se vyrovnat se svými emocemi. Děti ho litovaly, utěšovaly, něco mu říkaly, ale on stále plakal.
Od prvního dne, kdy se Míťa nastěhoval k Nikitičně, se spřátelil se Světlou a jejími dětmi. Pomáhal jí s domácími pracemi: opravil verandu, okopal zeleninovou zahrádku, srovnal podlahy v domě. A s dětmi si rozuměl tak dobře, že se Sveta navzdory jeho zvláštnostem nebála nechat děti u něj, když musela odjet do města. A často ho zvala k sobě domů, buď na čerstvou polévku, nebo na čaj a koláče.
Toho dne ho nemohla nechat doma samotného s jeho smutkem a zavolala ho k sobě. Míťa si sedl, uklidnil se a po několika hodinách odešel domů, zatímco děti přišly za Světlou.
– Mami, jak teď bude žít? – zeptala se Matvejka.
– Tak to bude,” řekla Sveta a podívala se synovi do očí.
– Mohl by zítra přijít i k nám? – Zeptala se Valja.
– Samozřejmě, že můžeš, dcero. Dokonce musíš.
– Mami,” zeptal se Matvey opatrně, “budeme tu teď žít pořád?
– Ach, synu. Já nevím. Jsi dospělý a rozumíš tomu. Tatínek se zamiloval do jiné ženy a pro nás už tam není místo. Ve městě je to samozřejmě hezké, ale sama to nezvládnu.
Děti přikývly a Sveta si hořce vzpomněla, jak žily ještě před pár lety. Matvej a Valja opustili školu, kamarády, dům, na který už byli zvyklí, a přišli s matkou do zapadlé vesnice.
Usadili se v domě, který asi před deseti lety zdědili po babičce, ale od té doby v něm nikdo nebydlel.
S Míťovou pomocí byl dům uklizený, děti chodily do místní školy a zdálo se, že všechno jde dobře. Ale Matěj musel zapomenout na fotbal, který dělal od svých čtyř let, a Vale musel zapomenout na gymnastiku. Teď už by se polička s poháry a medailemi nedoplnila.
Ale ještě nedávno bylo v jejich rodině všechno jinak.
Sveta se s Iljou seznámila před deseti lety, když ještě studovala poslední ročník univerzity. Potkali se náhodou, když na sebe narazili na ulici. Byl pohledný, zdvořilý, milý a štědrý. Už za pár měsíců Sveta ukončila studium na univerzitě, a když nastal čas odstěhovat se z koleje, řekl, že ji vezme k sobě.
– Brzy se budeme brát, proč si potřebuješ najít bydlení? Budeme bydlet spolu.
– Budeme se brzy brát?
– Nevadí ti to?
Vzali se a začali bydlet v bytě jeho matky. Její tchyně byla starší žena, která už byla velmi nemocná. Sveta si k ní okamžitě vytvořila velmi vřelý vztah. Dívka jí pomáhala v domácnosti, a když onemocněla, starala se o ni až do jejího posledního dne.
Rok po svatbě se jim narodil Matvej a o rok později Valja. Světle se zdálo, že je nejšťastnějším člověkem na světě, ale netrvalo to dlouho.
Téměř okamžitě po smrti své tchyně se Ilja hodně změnila. Zpočátku to omlouvala tím, že truchlí pro blízkou osobu, a proto se od ní i od dětí distancoval. Postupem času si však uvědomila, že ho špatně odhadla.
Začal být chladný, zlý a lhostejný ke všemu, co se týkalo jí nebo dětí. Začalo to, když jí přestal dávat peníze.
– Cože, ty už nemůžeš pracovat? Proč jsi studoval pět let? Abyste mi seděli na zádech? – řekl, když ho požádala, aby to udělal znovu.
Sveta se dala do práce. Co jiného mohla dělat? Musela se přetrhnout mezi domácími pracemi, dětmi, jejich kroužky a aktivitami a nyní i svou prací. Protože po studiích zůstala doma, nemohla si nárokovat velký plat a kopějky, které dostávala, sotva stačily na potřeby dětí a jídlo.
Její manžel pak začal chodit po práci pozdě a někdy nemohl přijít vůbec. Když se vrátil, Sveta nevěděla, jak mu jemně připomenout, že má ženu a děti.
– Víš co? Měl bys mi děkovat, že tě tu nechávám bydlet. Tohle je můj byt a ty mi nebudeš říkat, kdy mám přijít a kdy odejít. Rozumíš?
Sveta si neuvědomila, v jakém okamžiku se jejich rodina rozpadla a ona už nemohla udělat nic, aby ji udržela pohromadě. Spoustu věcí si od něj nechala líbit, protože si uvědomovala, že nemá kam jít, a bála se, že by sama se dvěma dětmi nepřežila. Žila by takhle poníženě a bez stížností, kdyby se jednoho dne nevrátil domů ve společnosti mladé dívky se šmouhou na tváři.
– Iljušo, kdo je to? – zeptala se Sveta, když je uviděla.
– Na tom, kdo je ona, nezáleží, ale ty tu nejsi nikdo. Tak si vezmi svoje věci a vypadni z mého bytu.
Světla se na něj podívala a její manžel se na ni podíval jako na nějakou žebračku a založil si ruce. Dívka přitom chodila po bytě a pisklavě si prohlížela svůj nový domov.
– Iljuš, ale kam půjdu? – Světlu to zaskočilo.
– Tedy “mě”. Ty už nechceš děti? Tak se rozhodněte. Je mi jedno, jestli půjdete sami, nebo s nimi, ale rozhodněte se dnes. Ne, dokonce i teď. Do soumraku bys tu neměl být.
Sveta si vzala tašky a vešla do pokoje. Děti, které si uvědomily, co se děje, už začaly naříkat.
– Tak co, jste připraveni cestovat? – řekla co nejveseleji.
– Kam jedeme? – Matvey se zeptal o něco klidněji.
– No, takhle to není zajímavé. Ať je to překvapení.
Sbalila si věci a za pár hodin už seděli v taxíku, který je vezl po noční dálnici do vesnice. Prvních pár dní chodily děti jako ztracené. Nechápaly, kde jsou a co tu dělají, ale pak se zapojily a začaly pomáhat s úklidem a opravami. Za pár týdnů už běhali po ulici s dětmi z vesnice.
Tím však Světino utrpení neskončilo. Peníze, které si dala stranou, byly velmi malé a rychle se rozplynuly. Bylo naléhavě nutné něco vymyslet. A na co myslet, když jedinou prací byla farma s krávami. Tam šla.
Začala tím, že překonala strach z velkých zvířat, která by ji mohla zabít jediným úderem kopyta při jakémkoli nešikovném pohybu. Pak se musela naučit všechno: kdy dojit, čím krmit, jak čistit. Sveta neměla moc možností a peníze byly velmi potřeba, takže se z ní k radosti vedoucího vyklubala velmi dobrá studentka a zodpovědná pracovnice.
Jednoho dne vzala děti na výlet do města. Sveta je naložila do autobusu, zamávala jim i paní učitelce na rozloučenou a odešla ke svým kravám. Po obědě, když už měla všechnu práci hotovou, se vracela domů a uviděla místní ženy, jak stojí u obchodu a o něčem se hlasitě baví a dohadují. Přistoupila k nim.
– Proč děláte hluk?
– Ach, Světo… My neděláme hluk. Jde jen o to, že teď nevíme, kdo nás bude chránit.
– Před kým?
– Sedíš tady ve svém chlévě a nic nevíš. Dvě stě kilometrů od nás je zóna a včera odtamtud uteklo několik trestanců. Celá skupina. Málem jsme je dohnali, ale ztratili jsme je v našem lese. Teď už nikdo neví, kde jsou. Možná už jsou u někoho ve sklepě, nebo možná vlezli do domu.
– To si nevymýšlíš. Do bytového domu by nešli. Šli by do opuštěného. Každopádně přestaň panikařit. Pojďme domů.
– Světko, jsi nebojácná žena.
– Ale vy jste zbabělci,” řekla Světla a vrátila se do domu.
Za pár hodin se měly děti vrátit a ona musela připravit večeři. Přemýšlela tak usilovně, že doslova vrazila do Míti, který stál u její branky.
– Míťo, co tady děláš? Bojíš se doma? Tak pojďte dál.
Sveta chtěla jít na dvůr, ale on jí zastoupil cestu, funěl a mával rukama.
– Co je s tebou? Zůstaň vzadu, stejně jdu dovnitř.
Byl stále tvrdohlavý a nenechal ji projít. Odstrčila ho a vešla na nádvoří a pak do domu.
Když vešla do pokoje, stála strnule. Na pohovce seděl obrovský plešatý muž. Sveta se potácela k východu, ale někdo do ní zezadu strčil. Zklidnila se, otočila se a uviděla, že za ní stojí podobně ctižádostivý muž se zkřiveným obličejem. Sveta si myslela, že je to grimasa vzteku, ale rychle si uvědomila svůj omyl.
– Kam jdeš, krásko? Takhle se má jednat s hostem? A co chléb, sůl a lázně?
– Mám to bez báně… Je to tak skladné.
Sveta se vrhla k východu, vykřikla, ale silná rána do hlavy ji zastavila. Upadla. V hlavě jí hučelo, oči měla rozmazané, ale viděla, že se v domě děje něco divného.
Někdo silně bušil na dveře a pak se dveře s hrozným rachotem rozletěly a vytrhly panty ze zárubní. Vězni překvapeně vyskočili a vrhli se k východu. Tam na ně čekal Míťa. Stál v táboře s obrovským klackem a mával jím, takže ti neměli šanci.
Jednoho udeřil. Ten padl k zemi a zůstal ležet bez známek života. Míťa se ohnal po druhém muži, ale ten odněkud vytáhl nůž a ostrým výpadem ho zabodl Míťovi do břicha. Ale nezastavil se. S hlasitým křikem mával obuškem tak dlouho, dokud odsouzeného netrefil do hlavy. Holohlavý muž upadl, ale snažil se vstát. Pak ho Míťa udeřil znovu a znovu a znovu. A pak sám upadl.
Sveta se k němu vrhla. Z rány na boku mu vytékala krev. Popadla ručník, přitiskla ho k sobě a začala křičet o pomoc.
Netrvalo dlouho. Během několika vteřin se do domu nahrnula celá řada policistů. Sebrali odsouzence, naložili je do auta a zavolali pro Míťu sanitku.
– Bude žít? Řekni mi to? Kam ho vezete? Nemlčte! – Křičela Sveta na lékaře ze sanitky, kteří nesli Míťu do auta.
– Vezeme ho do okresní nemocnice. Zabalte mu tašku. Až ho přivezeme zpátky, bude jasné, co mu je.
O několik hodin později stála Sveta před pokojem a čekala, až ho přivezou po operaci. Pak několik hodin seděla u postele a čekala, až se probere. A pak začal něco mumlat.
– Míťo, nemluv, ještě nemůžeš. Odpočívej. Doktoři říkali, že budeš v pořádku,” řekla a podívala se mu na ruku.
– Jo,” zašeptal.
– Míťo, zachránil jsi mi život. Neumím si představit, co by se stalo, kdyby nebylo tebe.
– Jo. Jenže já nejsem Míťa,” odpověděl a podíval se na ni s křivým úsměvem.
– Cože? Kdo je? Počkej, ty… ty mluvíš! Míťo, to je… chci říct… Jak se jmenuješ, vzpomínáš si?
– Samozřejmě, že si vzpomínám. Teď už si pamatuji všechno.
Řekl jí, že se jmenuje Andrej Nikolajevič. Pracoval jako manažer ve velké stavební firmě svého otce. Přijel na stavbu, kde se dělníci bouřili kvůli nízkým mzdám. Ukázalo se, že předáci za jeho zády dělníky okrádají. Když přijel na staveniště, dostal ránu do hlavy, jakmile vystoupil z auta, a probudil se až v lese na okraji vesnice.
– Zřejmě se mi něco v hlavě zaseklo, že jsem se nemohl vzpamatovat. A pak mě doktoři dali do pořádku a řekli, že budu v pořádku. Zavolejte mému otci.
Nadiktoval číslo, unaveně se opřel o polštář a upadl do neklidného spánku.
O několik hodin později vstoupil do pokoje starší muž.
– Dobrý den. Já jsem Nikolaj Lvovič, a vy, milá mladá dámo?
– Já jsem Světla, Míťova sousedka. Tedy, myslím Andreje.
Ten jí poděkoval, že tu pro něj byla, a Světla po rozloučení odešla.
***
Uplynuly dva měsíce. Sveta se posadila na zahradě a Matvej se k ní okamžitě připojil. Matka nalila studený kompot a chystala se na přestávku před návratem do práce.
– Mami, Míťa se nevrátí do vesnice? – zeptala se Matvejka.
– Zlato, říkal jsem ti, že to není Míťa. Je to velký muž ve městě, co dělá tady uprostřed ničeho?
– Co tím myslíš? Kdo bude kopat zahradu? A sběr jablek? Tolik toho ještě zbývá udělat,” ozval se známý hlas.
Sveta vyskočila z lavice a převrhla karafu.
– “Míťo… Andreji,” zamumlala. – Tedy Andrej Nikolajevič. Myslel jsem, že už sem nikdy nepřijdeš.
– Kam teď půjde? – Nikolaj Lvovič se zasmál, když vstoupil na nádvoří. – Málem utekl z nemocnice, aby se sem k vám co nejdříve vrátil.
– Chci tu žít,” řekl Andrej. – Miluju přírodu obecně… Ne, opravdu, Sveta, miluju tě. Je mi jedno, kde budu žít, hlavně když to bude s tebou.
Nikolaj Lvovič vzal děti pro dárky do auta, a když se vrátil, uvědomil si, že jeho syn teď není městský podnikatel, ale šťastný vesničan.
– No, mě už taky nebaví práce, město, – řekl Nikolaj Lvovič, – možná si zařídíme hospodářství. Míťo, souhlasíš s tím?
– Jo,” zamumlal za smíchu otce, dětí a Světly.
