Stará žena stála u dveří supermarketu, pomalu ukusovala párek a polykala slzy. Ze dveří vyšel mladý muž, přistoupil k ní, položil jí k nohám dvě tašky plné nákupu a vrátil se do obchodu.
“Ach, synku, děkuji, kam jdeš, já už nic nepotřebuji.” Ale muž ji neslyšel. O několik minut později vyšel ven a podal ženě další balíček.
Žena si ho vzala a řekla: “Synu, to je na mě moc, tolik toho nemůžu vzít, kam to mám všechno dát?” Mladík se zeptal, co ještě potřebuje. “Nic, nic víc, jsem ti moc vděčná, jsi tak hodný, děkuji tvé matce, že vychovala takového syna,” řekla stařena a objala chlapce. V očích se jí objevily slzy. V poslední době si nekoupila žádné jídlo, jen chleba. Syn jí sebral všechny úspory a vyhodil ji z domu. Zůstala bez střechy nad hlavou, pod širým nebem.
A babička se najednou zeptala. “Drahoušku, máš v autě nůž? Potřebuji nůž na krájení klobásy.” Mladík vytáhl z auta velký nůž. Žena nakrájela klobásu a snědla 5-6 kousků bez chleba. Byla to její oblíbená klobása. Její manžel ji vždycky kupoval. Vzpomněla si na svého manžela. Jak byl starostlivý, jak moc ji miloval. Když zemřel, syn se matce nevěnoval, v důsledku čehož jí sebral všechny úspory a vyhodil ji z domu.
Nyní žije na ulici. Pomalu se zakousla do klobásy a polkla slzy. -“Babi, proč pláčeš, co se stalo, potřebuješ ještě něco?” zeptal se mladý muž.
Babička mu vyprávěla svůj příběh. Mlčky naslouchal, pak pozval babičku do auta a odvezl ji k sobě domů.
On jí zase vyprávěl, že vyrůstal v sirotčinci a neměl žádné příbuzné; vždycky snil o babičce, která by mu pekla koláče a ráno mu dělala snídani.
“Budeš mojí babičkou, budeme spolu žít.” Ráno se z kuchyně linula lahodná vůně čerstvě upečených koláčů. Babička mu nalila čaj a na stůl položila talíř s dobrotami. Vděčně se na babičku podíval a řekl: “O tomhle jsem snil celý život.”
