S manželkou jsme dlouho žili v pronajatém bytě. Nechtěli jsme si koupit byt online, protože byl dražší a trvalo by dlouho, než bychom ho splatili. Přes den jsem pracoval na stavbě a večer jsem měl brigádu v nedalekém obchodě.
Moje žena byla také doma s dítětem, vyráběla vlastní šperky z korálků, šila a vyšívala. Žili jsme skromně, nedovolili jsme si nic zbytečného.
A po osmi letech jsme konečně našetřili potřebnou částku a koupili si čtyřpokojový byt. Pomalu jsme se blížili svému snu. Zrekonstruovali jsme byt a nastěhovali se. Konečně jsem mohla v noci klidně spát.
Nedávno nás přijel navštívit bratr mé ženy s rodinou. Vždycky žili v chudobě, v jednopokojovém bytě, a mají čtyři děti. Dáváme jim všechny malé po naší dceři, loni jsme jejich synovi pomohli do školy a často jim pomáháme s jídlem a penězi.
Po několika dnech pobytu u nás nám bylo řečeno, že se nemáme stěhovat do jejich jednopokojového bytu, protože máme jedno dítě. Musíme jim dát náš čtyřpokojový byt. Oni mají velkou rodinu a my malou.
Nejdřív jsem si myslel, že ztrácí nervy, ale ne, myslel to vážně. Nejdřív jsem je nechtěla urazit, mluvila jsem klidně, vysvětlovala jsem, že je to náš byt, jak jsme na něj tvrdě šetřili. V důsledku toho bylo kulturně nemožné jim to všechno vysvětlit. Po několika pokusech jsem jen ukázal na dveře.
Nadávali mi a nadávali a já je málem vystrčil ze dveří. Odcházeli od nás naštvaní a chudáci děti nechápaly, proč na ně všichni křičí a hádají se.
Tak jsme je vyhodili z našeho domu. S manželkou jsme se rozhodli, že s takovými neschopnými příbuznými už nebudeme komunikovat. Místo toho, aby nám blahopřáli a potěšili nás, uspořádali v našem domě trh. Byt jsme si koupili za poctivě vydělané peníze, na všem jsme ušetřili, takže nikomu nic nedlužíme.
