“Je 21. století” je výmluva pro každého, kdo šetří peníze. Já jsem se vdával v 90. letech a nic takového neexistovalo. Od toho dne uplynulo šestadvacet let, ale připadá mi, jako by se to stalo včera.
Ale všichni říkají, že to nebylo včera. Mému synovi je 25 let, nedávno dokončil univerzitu, přijel do Oděsy a my jsme mu tam dali dům. Teď už je ale dospělý, a tak si myslíme, že by měl žít samostatně. Vždycky byl samostatný člověk, s jeho otcem jsme si řekli, že když máme tu možnost, proč bychom synovi nedali dárek.
Nedávno se rozhodl oženit, jeho přítelkyně se jmenuje Alyona. Jsou téměř stejně staří. K ní vzhlížím nejvíc. Nehádáme se, ne, snažím se ji vůbec nekontaktovat, protože ona všechno otočí a začne se hádat s mým synem.
Přišla k mému synovi domů a nic si s sebou nevzala. Žádné věno, žádný polštář, žádnou pánev, já nevím – ložní prádlo, nic! Přijela se dvěma kufry, v jednom měla kosmetiku a v druhém šaty.
Už měsíc žiji se svým synem a chystám se oženit. Před chvílí jsem se vrátila domů, skoro jsem se bála. Vzala jsem k nim nepřilnavé pánve a špachtle: všechny byly poškrábané železnými lžícemi. V koupelně ležel na podlaze drahý ručník, jako by jím někdo vytíral podlahu. Takovou hostitelku máme doma.
Nechci nikoho poučovat, ale pokud takové věci používáte, můžete je do měsíce vyhodit. A i kdyby si do domu přinesla všechno, co má, tak by s věcmi takhle nezacházela.
Když jsem se vdávala, taky jsem nepocházela z bohaté rodiny. Ale moje matka mi vybrala věno a já jsem si všechno přinesla s sebou do domu. Se vším jsem zacházel opatrně.
Práce svých rodičů si stále vážím a respektuji ji. Nechci vypadat jako ukřivděná tchyně, a tak snaše nic neříkám. Ať si žijí, jak chtějí. Možná se opravdu mýlím, jsem starý, je 21. století, možná se zvyky už dávno změnily?
