Vadym a Olena nemohli mít dítě ani po sedmi letech společného života, mnoha vyšetřeních a dvakrát neúspěšném eko. Elenu to nijak zvlášť netrápilo, protože myšlenka na dítě patřila jejímu manželovi.
Jednoho dne Vadim náhodou navštívil webové stránky charity, kde byly profily dětí, které hledaly rodiče. Jedna dívka mu padla do oka, jak se říká, láska na první pohled. Byla vtipná, blonďatá a měla oči zelené jako smaragdy. Měla však šikmé oči, ale to ji nejspíš dělalo ještě roztomilejší. Olenino přemlouvání trvalo dlouhý měsíc.
Když uviděli svou dceru, Vadym zmizel. Soně bylo tehdy pět let. Měla velké oči a úsměv na tváři. Zavolali na ni a ona k nim kulhavě přišla. Její noha byla kratší než druhá. Lena okamžitě odmítla: nechtěla mrzáka a basta. Vadym své ženě slíbil, že utáhne šrouby, a myslel si, že si budou rozumět. Vyzvedli si dokumenty a odvezli Soňu pryč. To, co se stalo, mě překvapilo,
V sirotčinci jsou děti obvykle zavřené, ale ona byla pořád hodné dítě, její oči se usmívaly, i když byla smutná. Musely to být asi tři měsíce, co jsem si jí začala všímat: Sonia chodí smutně. Celou dobu mlčí. Jednou přišel z práce dřív – chtěl vzít holky do kavárny. Kvůli dceřině křiku ho manželka neslyšela přicházet.
Když vejde dovnitř, najde svou dceru schoulenou v koutě a manželku, která nad ní křičí a mlátí ji pantoflem přes obličej. Přiběhne k ní, vytáhne bačkoru a udeří s ní manželku do obličeje. Byla v šoku, nečekala to. Vzal dceru do pokoje a uklidnil ji. Lena vyšla ven a postavila se s rukama v bok.
Vyhodil ji z budovy i s rukama a pantoflemi. Vynesla své věci z okna. Samozřejmě to byla moje chyba, že jsem od své ženy očekával víc, než mi mohla dát. Už jsou to dva roky, co se rozvedli. Lena žije sama, jen se Sonyou jsou spolu. Sonya je v prvním ročníku, miluje svého otce a nechybí jí láska její maminky.
