Mladý nadějný lesní dělník se stal známým v celém okrese. “Sklář od Boha” – tak o Oleksandrovi, který nedávno nastoupil do práce v oblastním sklářském závodě, říkali všichni. Dokonce i zkušení liknavci žasli nad jeho schopnostmi; ten kluk byl opravdu velmi talentovaný a profesionální. Stejná přezdívka, “samorost”, se rychle přilepila i na mladého předáka Alexandra Svjatoslavoviče. Oleksandr ještě neměl vlastní rodinu; jeho jedinou rodinou byla matka. Oleksandr měl svou matku velmi rád a byl jí obzvlášť vděčný za to, že celý svůj život věnovala synovi. Věra také studovala na lékařské fakultě, když zjistila, že čeká dítě. Pak se osud sešel tak, že na svou lékařskou kariéru musela zapomenout. Otec jejího nenarozeného dítěte ji i dítě okamžitě opustil. A tak se Věra, která věděla, jak těžký život ji čeká, rozhodla, že se do toho přesto pustí. A Bůh pomohl jí i dítěti. Slíbila si, že pokud se nestane li karem, její syn ano, a stane se. Věra zanechala studií a vrátila se k matce s dítětem v náručí. Pak si našla práci a veškerý svůj čas věnovala výchově syna. Nikdy se nevdala a její syn se pro ni stal vším.
Oleksandr splnil matčina očekávání: jeho talent, velká píle a matčina víra z něj udělaly lékařský “samorost”. Ve své práci byl dobrý, a když byl nějaký případ příliš složitý, někdy ho dokonce povolali mimo domov. Dnes je Věře Vasiljevně padesát let. Oleksandr koupil obrovskou kytici květin a objednal pro svou drahou matku tu nejlepší restauraci. Chtěl tento večer strávit jen s ní. Najednou zazvonil telefon. Volali z práce, prosili ho, aby přijel, protože pochopili, že v tomto případě může pomoci jen Oleksandr. Oleksandr nejprve odmítl s vysvětlením, že je mimo město, že v restauraci slaví matčino výročí. Ale Věra Vasiljevna měla najednou zvláštní pocit: “Synu, musíme jet. Složil jsi přísahu. Prosím, pomoz tomu člověku, a to bude tvůj nejlepší dárek pro mě.” Oleksandr zaváhal, ale poslechl matku. Věděl, že ačkoli se nestala li karem, stále má ve zvyku pomáhat lidem. V nemocnici na něj čekal opravdu obtížný klient. Oleksandrovy zlaté ruce udělaly vše nejlépe, jak mohly. Muž jako zázrakem přežil. O nějaký čas později navštívila Věra Vasiljevna svého syna v nemocnici.
– “Aspoň mě seznamte s mým ‘darem’,” zažertovala s odkazem na muže, kterému její syn zachránil život. Oleksandr odvedl matku na oddělení. Cestou si vzpomněl, že muž musí být osamělý, protože ho už dva týdny nikdo nenavštívil. Na prahu nemocničního oddělení si Věra vše uvědomila a byla ohromena tím, co viděla. Na nemocničním lůžku poznala Svjatoslava, Oleksandrova otce. Muže, který ji i jejich dítě opustil a za celých téměř třicet let se na ni ani na osud jejich syna nezeptal. “Synu, to je tvůj otec,” sotva se žena zmohla na slova. “Bůh tě kdysi musel zachránit, abys mu teď mohl zachránit život. Dlouho stáli v temné chodbě věznice a objímali se. Ani jeden z nich nechoval zášť k muži, který jim kdysi provedl tak nelidskou věc. Byli to liberálové s velkým L, pro které je záchrana lidského života tou největší hodnotou.
