“Odkiaľ poznáš tú pieseň?” spýtal sa Robert chrapľavým hlasom. “Povedz mi pravdu!”
Emma na chvíľu zmĺkla, akoby starostlivo zvažovala slova. Hoci vyzerala ako dieťa, v jej očiach sa zračila prekvapujúca zrelosť. Zložila ruce na kolena a ticho odpověděla:
“Počula som ju od niekoho. Od niekoho, kto ma ju naučil… Od Kláry matky.”
Robert Stuhol. “Kláry matka” – tyto slova zneli ako most medzi jeho bolestnou minulosťou a neočakávanou prítomnosťou. Prešiel ho chlad.
“Ako sa volala tá žena?” spýtal sa takmer šepotom.
Emma sklopila zrak a její zlatisté vlasy ji spadli na rameno a zmizli v polotmě interiéru auta.
“Volala jsem Marii. Maria Beckerová. Ale ja som jej chcela hovoriť Maria-Klara…”
Priezvisko Becker zasiahlo Roberta ako blesk z jasného neba. Zrazu si vzpomněl na rozmazané obrazy z minulosti – jarný deň, dve malé dievčatká, jedna s krátkymi vlasmi, druhá – jeho dcéra Klara.
“Maria… to znamená…” vykoktal. “Chceš říct…?”
Emma lehce pokývala hlavou:
“Byla to sestra ženy, která mě vychovala. Anji. Říkala, že s tebou žila, když byla malá, Roberte. V nějaké vesnici u rumunských hranic…
Robert se zachvěl. Najednou si vzpomněl na holčičku s očima jako Klára. Byla to ona…?
“Anjo…” zašeptal. “Takže… to byla Clařina sestra?”
Emma se podívala z okna a její hlas ztichl:
“Říkali jsme jí Klára. Protože jí tu písničku zpívala maminka Maria. Říkala, že Klára je nejstatečnější princezna. Maria zmizela… A mně zůstala ta písnička.”
V Robertově srdci se zvedla vlna viny a naděje.
“Kde je teď Anja?” zašeptal. “Nebo Clara…?”
Emma sklonila hlavu. Rozzářily se jí oči:
“Poté, co jsi zmizel, nikdo nepřišel. Maria mě vzala do Lisabonu. Tam zemřela. Říká se, že ze žalu.”
V autě bylo ticho. Jen světla klouzala po noční silnici. Robert cítil, jak do sebe dílky skládačky začínají zapadat. Tolik let mlčení…
“Byla Anja… nebo Klára… adoptovaná?” Zeptal se ostře.