Anna byla matkou mnoha dětí. Její přítelkyně se rozhodla vzít si dítě z dětského domova, ale sama tam jít nechtěla. Bylo to v roce 1992. Potřebovala podporu, a tak ji požádala, aby jela s ní. Pro Annu bylo těžké ty děti vidět. V sirotčinci ji za srdce chytil malý chlapec, tříletý Saša. Všechny děti si hrály, běhaly kolem a on seděl sám u stolu. Vypadal smutně a s nikým nemluvil. Učitelka říkala, aby si ho nevšímali, že je takový vždycky po ránu. Bylo to obtížné dítě. Když nedostal najíst, tak nejedl. Celý den seděl a zíral do stropu.
Pak se k němu Anna přiblížila, snažila se ho zaujmout různými hračkami, ale nedostala na oplátku žádnou reakci. Matka tohoto dítěte byla nemocná a jeho otec byl opilec. Dítě bylo několik dní samo na ubytovně a křičelo, ale nikdo si ho nevšímal. Sousedé vstoupili do pokoje, až když ucítili nepříjemný zápach. Ukázalo se, že na podlaze leží otcovo tělo. Po tomto děsivém příběhu se vrátila domů a po rozhovoru s manželem se rozhodla, že si dítě vezme k sobě. Zpočátku si ho brali jen o víkendech. Zvykl si na ně, pak začal ožívat a dokonce si hrál s hračkami.
Saše je nyní třiadvacet let. Vyrostl v opravdového fešáka. Všichni v jejich rodině se k sobě chovají s úctou a vzájemně si pomáhají. A Anna nikdy neslyšela, že by někdo řekl “tenhle je rodina a tenhle ne”. Všechny měla ráda stejně – všichni byli jejími dětmi, pro které by udělala cokoli. Pěstouni však potřebují více pozornosti. Ne vždy vše závisí na výchově, něco je dáno na genetické úrovni. Obecně to však vztah nekazí. Starší děti už s nimi nežijí, ale podporují je, přivádějí jim vnoučata a nikdy je neodsuzují za jejich volbu.
