Alena kráčela chodbou k prezidentskému apartmá a měla pocit, jako by šla na popravu. Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, jako by dýchala do prázdna. Jedna myšlenka ji neustále trápila: „Proč mě sem zase poslali? Stěžoval si a teď mě zkoušejí? Nebo… je to něco úplně jiného?“
S třesoucíma se rukama otevřela dveře – a zastavila se. Pokoj byl prázdný, ale na křišťálovém stole ležel složený vzkaz. Písmo bylo jasné a rozhodné:
„Nespěchej s úklidem. Budu tam. Л. Х.“
Aleně podklesla kolena. Nejprve chtěla běžet za ředitelem a přiznat se mu, prosit ho o odpuštění za to, co se včera stalo. Ale něco ji zastavilo. Jako by jí vnitřní hlas říkal, aby zůstala. Rozhodla se počkat.
Minuty ubíhaly bolestivě pomalu. Urovnávala polštáře a utírala prach z nábytku, ale všechno dělala mechanicky. V její mysli zuřila strach a podivná zvědavost, kterou nedokázala vysvětlit.
A pak uslyšela kroky. Dveře se otevřely.
Vešel Lachezar Hristov. Byl oblečen stejně bezvadně jako předchozí večer, ale tentokrát v jeho očích nebyla únava. Místo toho v nich byla soustředěnost a zájem. Jeho pohled ji pronikl a ona pocítila mrazení v zádech.
„Získali to,“ řekl klidně. „Dobře.“
Alena sklopila oči, připravená na výtku. Místo toho jí položil otázku, která ji zcela překvapila.
„Vždycky pracuješ tak tvrdě, že nakonec usneš v práci?“
Byla v rozpacích. Nevěděla, jestli žertuje, nebo ji zkouší.
„Moc se omlouvám… Nechtěla jsem. Bylo pozdě a já…“ její hlas se chvěl, „nechtěla jsem porušit pravidla.“
Lachezar si nalil vodu, posadil se na židli a gestem ji vyzval, aby se posadila naproti němu.
„Uklidni se. Kdybych tě chtěl propustit, udělal bych to už včera.“
Jeho slova ji uklidnila, ale napětí ve vzduchu zůstalo. Alena vzhlédla a setkala se s jeho pohledem. V jeho očích neviděla ani hněv, ani pohrdání. Jen zvědavost.
„Řekni mi, proč sis vybrala tuto práci?“ zeptal se najednou. „Být pokojskou v takovém hotelu je těžká práce. A ty… ty vypadáš, jako bys patřila někam jinam.“
Alena ztuhla. Jeho slova ji zasáhla přímo do srdce.
„Musím pracovat,“ zašeptala, „mám mladší sestru, která ještě studuje. Moje matka je nemocná. Nemám peníze na univerzitu. Tohle je jediný způsob, jak přežít.“
Lachezar dlouho mlčel, jako by přemýšlel o každém jejím slově. Nakonec řekl:
„Upřímná odpověď. To se mi líbí. V mém světě většina lidí umí jen lhát.
Alena se hluboce začervenala.
„Já… já neumím lhát,“ přiznala tiše.
Na jeho rtech se objevil sotva znatelný úsměv.
„A to je vzácná vlastnost.“
Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. S každou vteřinou pod jeho pohledem jí srdce bilo rychleji, ale nemohla mu uniknout.
„Poslyš, Aleno,“ řekl po chvíli, „mám pro tebe návrh. Neboj se, není to to, co si myslíš.
Na chvíli se odmlčel a pozorně sledoval její reakci.
„Potřebuji někoho, komu můžu opravdu věřit. Ne sekretářku nebo ambiciózní asistentku. Někoho, kdo je autentický. Budeš pracovat přímo pro mě.
Aleno Onyema.
„Já? Ale… já jsem jen služka.“
„Včera jsi prokázala více upřímnosti než moji partneři za posledních deset let. A to je přesně to, co potřebuji.“
Nevěděla, co na to říct. Zdálo se, jako by se svět kolem ní otřásal. Ještě předevčírem se třásla strachem, že přijde o práci. A teď jí miliardář nabízel místo po svém boku.
„Přemýšlejte o tom,“ řekl a vstal, „ale já nejsem člověk, který rád dlouho čeká.
Když Alena opouštěla byt, byla si jistá, že život, jaký znala dosud, skončil. Stála před rozhodnutím, které mohlo změnit všechno.
A poprvé po dlouhé době začala strach v jejím srdci ustupovat naději.
