Antonovi bylo tehdy šestnáct let, ještě chodil do školy, byl Svitlaniným nejstarším synem, mladšímu bylo deset. Sama Svitlana měla 37 let. Jednoho dne se dozvěděla, že se stane mladou babičkou. – “Co budeme dělat, ať se k nám tedy tvoje Táňa nastěhuje. Nemůžeme ji nechat u těch příbuzných. Jen prosím tě dodělej školu. -Děkuji ti, mami, věděla jsem, že mě podpoříš! Svitlana neviděla důvod, proč by měla syna trestat nebo odmítat, protože ani ona nebyla bez vlastních problémů. Porodila dva syny od různých mužů a nyní žije s dalším. A její syn byl její vlastní, měla ho moc ráda, a tak ho nekárá. Táňa přišla s jednou taškou, jiné věci neměla.
Táňa si novou rodinu oblíbila, po škole pomáhala tchyni s domácími pracemi a nestěžovala si na ticho v domě, které v domě svých rodičů neměla. Anton po škole pracoval na stavbě, aby pomohl matce i své nové rodině. Pak se jim narodil syn a jeho první tchyně si dítě vzala a všimla si, že je to její syn. Pyšný otec si syna odnesl domů. Přestože tchyně očekávala, že to pro ně bude těžké, bylo to právě naopak. Její syn pracoval, přesto měl čas chodit každý večer s dítětem ven a Táňa byla dobrá máma. Antonovi kamarádi byli příliš mladí a jejich zájmy se rozcházely.
Nešel studovat na technickou školu, jak si přála jeho matka, a jeho kamarádi odešli. Celý rok utekl jako voda. Kirillovi je rok a nejbližší přicházejí na návštěvu. Rodina uspořádala oslavu, Táňa a Světlana připravily saláty. A pak se syn postavil doprostřed stolu a chtěl udělat velké prohlášení: “Mami, máme radostnou událost, posaď se. “Nestraš mě, synku!” “Dělám si legraci, dělám si legraci, dělám si legraci… všechno je v pořádku,” smál se Anton. Svitlana si povzdechla. Hosté se také zasmáli a začali jíst saláty, které dívky připravily. Narozeninová oslava měla velký úspěch.
