Moje sousedka je skutečná matka-hrdinka. Nikdy jsem nepotkala lidi, jako je ona. Káťa měla syna jménem Péťa. Ale ten chlapec vyrůstal s nějakým kulháním na nohy a Péťa nemohl sám chodit. Káťa ho odmalička tlačila na vozíčku. Nyní je Péťovi 24 let, pracuje jako programátor, jen z domova.
Sám bez matky nemůže chodit ven. Bojí se, že vozík sám nezvládne, protože někdy má ruku tak ztuhlou, že s ní nemůže hýbat. Když se Kátin manžel dozvěděl, že se jim narodí nemocné dítě, opustil ji.
Vychovávala syna sama, sama pracovala, aby mohla Péťovi kupovat drahé oblečení, a dělala pro syna všechno, co mohla. Nedávno však Káťa zjistila, že je velmi nemocná. Vyléčit ji bylo prostě nemožné. Nechtěla to synovi říct, bála se, že bude nervózní, a to bylo při jeho nemoci nebezpečné.
Káťa se také bála žít bez matky. Nevadilo, že byt byl napsaný na Péťu, pracuje a dostává nějaké peníze. Ale musela ho naučit samostatnosti. Káťa začala Péťu schválně posílat do obchodu samotného: -“Chci uvařit marmeládu, ale došel nám cukr.
Péťo, ptáci jsou v obchodě. Když Káťa těžce onemocněla, chtěla strávit poslední dny se synem v sanatoriu. Shodou okolností se tam Péťa seznámil s dívkou. Káťa si ani nedokázala představit, že by její syn mohl začít osobní život. Ne každý by se oženil s podřadnou osobou. Ale Péťa se ve svém výběru nemýlil, dívka byla prostě úžasná. Měsíc po svatbě Káťa zemřela. Odešla s klidnou myslí, protože věděla, že Péťovi se teď daří dobře.
