Starý muž měl v očích slzy, vystoupil z auta, uklonil se a řekl: “Děkuji ti, synu.” A kráčel ke svému starému domu, utíraje si rukou slzy… Na tomto místě, poblíž autobusové zastávky, obvykle stojí taxikáři. Zastavil jsem tam, abych na silnici neblikal autem, protože tenhle hovor byl opravdu důležitý.
Mluvil jsem jen minutu; během té doby se suchý stařík v saku a kravatě zvedl z lavičky a ztěžka přesedal, přistoupil k mému okénku. Lehce zaklepal na okno, dokonce ani neklepal, ale skromně ho poškrábal. Stáhl jsem okénko a dědeček se mě tiše zeptal: “Synu, ty jsi taxikář? ‘ Rozloučil jsem se s osobou v telefonu a odpověděl: ‘Ne, nejsem. Ne, otče, nejsem taxikář, kam jedeš? ”
– “Není to daleko, asi tři kilometry.” – “Sedni si, otče, teď tě odvezu.” Usedl na přední sedadlo. Rozjeli jsme se. Ztěžka oddechoval, prostě proto, že byl už hodně starý, a vyprávěl mi, že na kliniku jezdíval každý den mikrobusem a platil za to 18 hřiven. Každý den – 18 hřiven.
Ale dnes se na klinice zdržel a minibus mu ujel, dlouho čekal na další a nemohl chodit. Seděl jsem a poslouchal ho, v hlavě se mi točila spousta myšlenek a nevěděl jsem, co tomu suchému starci říct.
Zeptal jsem se jen na cestu, na nic jiného, jen jsem ho hloupě vezl a mlčel. Bydlel na samém konci ulice a jeho dům se šikmou střechou nebylo zpoza domků skoro vidět…
“Tak, synku, už jsme na místě, tady se otoč,” a stařík sáhl do tašky pro peněženku. “Ne, otče, já si od tebe žádné peníze nevezmu, nemůžu, všechno jsi za svůj život zaplatil.” “A co?” zeptal jsem se. Starému muži se do očí draly slzy, vystoupil z auta a uklonil se: “Děkuji ti, synu.” A odešel do svého starého domu, utíraje si rukou slzy.
A já, zdravý sedmačtyřicetiletý muž, jsem tam seděl s knedlíkem v krku a díval se, jak odchází. Říkal jsem si, že naše země je samozřejmě proslulá tím, že vyhrává mistrovství a Eurovizi, a olympiáda je důležitá… Ale země, která se nedokáže postarat o důchodce, nemůže být zdravá.
A uvědomil jsem si, že teď jsem to já, kdo se mu má poklonit. A styděl jsem se za naši vlast. Přesně za tohle se stydím… Lidi, jen jim pomozte, jak můžete, nějakým penízem, frontou na poliklinice, odveďte je domů, přejděte ulici… Mír s vámi, přátelé!!!
