S manželem jsme si velmi dobře rozuměli, ale to bylo jen několik let po svatbě. Po nějaké době jsme se neustále hádali, ale já jsem před matkou a dětmi tajila, že mám problémy. Nechtěla jsem, aby matka viděla, jak jsem na tom špatně, a tak jsem vždycky tvrdila, že jsem v manželství v pořádku a šťastná. A tak se mi v manželství narodily dcery, vyrostly chytré a krásné a po ukončení školy se odstěhovaly do jiného města, aby pokračovaly ve studiu. A tak, když jsme s manželem zůstali sami, zjistili jsme, že si nemáme o čem povídat, že se spolu nudíme.
Vtipkovala jsem s blízkou kamarádkou, že si nemáme o čem povídat, kromě našich dětí, a Ira, když mě vyslechla, řekla, že je to vlastně normální, že jsme v krizi, kterou prostě musíme překonat. Poradila mi, abych zapomněla na knižní lásku a prostě žila a užívala si života. To jsem nemohla udělat, protože jsem nedokázala pochopit, jak se stalo, že jsme se, když jsme si byli tak blízcí, odcizili. Jednoho dne přišel manžel domů a řekl, že musí jet do práce na vesnici a že tam nějakou dobu zůstane.Protože jsme spolu většinu času nemluvili, nic konkrétního jsem neříkal a myslel jsem si, že je to tady – rozvod a konec mého manželského života.
Uplynul nějaký čas a já si uvědomila, že mi manžel chybí, ale nechtěla jsem mu volat. Jednoho dne jsem přišla domů od dcer, podívala jsem se a nevěřila svým očím – manžel stál u sporáku, vařil večeři, stůl byl prostřený. Stála jsem tam překvapená a on mi řekl, abych si umyla ruce a sedla si ke stolu. Když jsem se zeptala, co je to za svátek, přišel ke mně, objal mě a řekl, že se mu stýská a že mi chce udělat radost. Slíbil mi, že už mě neuvidí, a víte, zdá se mi, že jsme si o desítky let bližší a mladší.
