Varja stála na mostě a dívala se na vodu. Po nábřeží se procházeli lidé a hrála hudba. Varja se cítila velmi smutná. Dnes měla výročí svatby s Igorem. Vzala si volno z práce, běžela do obchodu koupit mu jako dárek kravatu, pak do kosmetického salonu a domů. Tady ji čeká překvapení pro Igora. Překvapení se vydařilo. Varja tiše vešla do bytu, pak do pokoje. Zpočátku si jí nevšimli. Pak dívka něco vzala a její Ihor najednou vyskočil a začal balit prostěradlo.
Obličej a krk měl pokrytý červenými skvrnami. Něco blábolil. Varja ho ani neposlouchala. Jen vyskočila z domu a utíkala. Probudila se až na mostě. Voda v řece byla kalná a šedá. Z břehu se ozývala veselá hudba. Varja se rozplakala.
– Chystáš se skočit? – Nebudou čekat. Vyhodím je sama, jako koťata. – Co je špatného na koťatech? Je mi jich líto. Varja se vrátila. Vedle ní stál pohledný chlapec. Vesele na ni mrkal a hlasitě se smál. Varja se na něj překvapeně podívala: – Viděla ses? Tímhle pohledem vyplašíš všechny ryby.” Kluk jí podal balíček papírových ubrousků. “Tak to se podívej.”
Znepokojeně se podíval dolů a žádné ryby neviděl. Varja si vzala ubrousky, vytáhla z kabelky zrcátko, podívala se… Díval se na ni rozcuchaný strašák s tmavýma pandíma očima a rozmazanou rtěnkou. “Pojď, mořská panno, odvedu tě domů.” “Nemůžu jít domů,” odpověděla Varja a nějak se dusila, zmateně vyprávěla cizinci všechno, co se stalo. A jak se jmenuješ ty?” – Varvara.
– Jmenuji se Andrej. Poslyš, Varvaro, za dvě hodiny odjíždím na služební cestu. Byt je ti k dispozici na tři týdny. Až se vrátíš domů, nech klíče u sousedky. Pokud ne, vrátím se a něco vymyslíme. Nevadí ti to? Varja souhlasila. Uplynul týden. Igor nezavolal. Byla unavená a potřebovala své věci. Sbalila si věci a šla domů. Nevěděla, co ji tam čeká, a tak měla velké obavy. Ve dveřích byl nový zámek. Varja zavolala do bytu. Otevřela jí stejná dívka. Položila před dveře dva kufry: “Tady jsou vaše věci. “Igor už podal žádost o rozvod. Děti nemají, rozvedou se rychle.
Nechoď sem. Já jsem tu teď šéf.” – Kam mám jít?” – Jak to mám vědět? Igor si ten byt napsal na sebe. Ty tady nikoho nemáš,” odpověděla dívka a zavřela dveře. Varja se vrátila do Andrejova bytu. Své věci si neuspořádala. Hledala pronajatý byt.
O dva týdny později se Andrej vrátil. Když se dozvěděl všechny podrobnosti o neúspěšné cestě domů, začal se Varji podrobně vyptávat na byt. Všechno mu upřímně řekla. Rodiče jí koupili jednopokojový byt a pak zdědila další po babičce. Když se vzali, tyto byty prodali. Koupili si společně nový a za zbytek peněz odjeli k moři.” – Varjo, darovala jsi mu něco u notáře nebo podepsala darovací smlouvu? – Ne. Z osobních účtů vyplývá, že plátcem je můj manžel.
Takže on je majitelem? – No, Barbaro, ty jsi fakt blbá. Tohle je váš byt. Pomůžu ti. Vašeho Igora a jeho přítelkyni vyhodíme. Nebuď naštvaný. Všechno bude v pořádku. Společně šli k notáři, pak na policii a pak podali stížnost k soudu. Po nějaké době se Varja vrátila domů. Uplynul měsíc. Zazvonil zvonek u dveří. Varja otevřela dveře. “Varečko, je mi to líto. Bez tebe se cítím špatně. Můžu se vrátit? – Ne. Ty máš svůj život, já mám svůj. Neodpouštím zradu a lži. Varja otočila tuto stránku svého života. S Andrejem jsou přátelé, často si volají a setkávají se.
