Ukázalo se, že je to příbuzný jejího manžela. Mykola rozkvetl, když uviděl Svitlanu, a pak přistoupil k ženichovi a začal tiše mluvit, aby ho lidé neslyšeli… Ten den přišla Svitlana k babičce do vesnice. Ta pracovala v krajském centru, vzdáleném téměř sto padesát kilometrů, jako zdravotní sestra v nemocnici. Proto babičku navštěvovala jen zřídka. Obvykle přicházela pomáhat se setím, obděláváním půdy a sklizní.
A před dvěma dny se rozhodla, že ji prostě navštíví. Upekla tedy babiččin oblíbený koláč, koupila nějaké sladkosti a přijela do vesnice. Svitlana se nemohla dočkat, až se bude toulat podzimním lesem a sbírat houby, ze kterých si na zimu udělá výborný houbový kaviár. Ale ze všeho nejvíc si chtěla odpočinout. A teď se ocitla v lese. Pod nohama jí šustí suché listí a někde poblíž skřehotá straka, usazená na větvi krásné břízy. Vítr roznáší jemnou vůni hub.
Dívka milovala takové procházky, při kterých si užívala neuvěřitelnou paletu podzimních barev a odpočívala. Tak se stalo, že její matka jednou jela do Itálie. Později se tam přestěhoval i její otec. Kvůli papírování nemohli vzít dceru s sebou. Svitlanu to tedy velmi bolelo a těšila se na příští rok, kdy jí rodiče slíbili, že ji vezmou zpět. Narodilo se jim však dítě, Svitlanin bratr, a rozhodli se, že dívku ještě nějakou dobu nechají u babičky.
“Za rok nebo za dva si ji vezmeme zpátky,” napsala Svitlanina matka své matce, “protože potřebujeme, aby dítě trochu povyrostlo, a rozhodneme se pro legální pobyt tady. O rok později se však rodině narodila další dcera a rodiče se již nezmiňovali o tom, že by si starší dceru vzali s sebou. Dívka tedy vyrůstala u babičky. Později nastoupila na zdravotní školu a čtyři roky pracovala v nemocnici. Tam potkala svou první lásku. Mykola byl lékař, a když se lidé o jejich vztahu dozvěděli, matka jejího milence, která pracovala jako primářka oddělení, Svitlaně stručně a jasně vysvětlila, že se pro jejího syna nehodí.
Vyhrožovala také, že se postará o to, aby přišla o práci a nenašla ve městě jinou ve svém oboru. Nejdřív si Svitlana myslela, že to všechno přejde. Chlap přece nemůže neposlechnout matku a opustit ji, svou milovanou. Přesně to se však stalo. Zpočátku jí neodpovídal na telefonáty, a když viděla, jak její milý vběhl do první ordinace, kterou uviděl, všechno pochopila. “Máma má pravdu,” řekl jednou, když byli v ordinaci sami, “já jsem lékař a moje žena by měla být také lékařka, ne zdravotní sestra. Svitlana nic neslyšela. Spěchala pryč, aby to neslyšela.
Přestěhovala se do jiné nemocnice a snažila se zapomenout na Mykolu i na své city k němu. Časem bolest a zášť pomalu začaly ustupovat. Navzdory suchému létu ji podzim potěšil bohatou úrodou hub. Dívka tedy nasbírala velký pytel krásných hříbků. Když se však rozhodla přejít potok, stará ztrouchnivělá prkna povolila a ona spadla do vody. Bylo to mělce, jen nad kolena, ale když se pokusila vstát, zjistila, že má zlomeninu. “Co se stalo?” uslyšela: “Spadla jsi do potoka? Před ní stál mladý muž. Ukázalo se, že je hajný a právě obcházel svůj revír, když uviděl Svitlanu. Uvědomil si, že je zraněná, a začal jí pomáhat dostat se na kraj lesa.
– “Ach, já nemůžu,” vydechla, když byla už jen sto padesát metrů od silnice, “tolik to bolí…” Pak ji chlap zvedl a nesl. Zavolal kamarádovi a společně odvezli Svitlanu do okresní nemocnice. Zlomenina byla složitá a vyžadovala hospitalizaci. Zinovij ji proto často chodil navštěvovat. Potom začal jezdit do krajského centra, kde se procházeli po městě a v kavárnách si pochutnávali na výborné zmrzlině. “Samozřejmě jsem souhlasila,” říká šťastná Svitlana, “mám ho tak ráda! Rozhodli jsme se uspořádat malou svatbu u nás na vesnici. Představte si mé překvapení, když jsem mezi hosty uviděla Mykolu. Ukázalo se, že je to Zenikův příbuzný. Když hosté začali tančit, Mykola přistoupil k Zenikovi. Jeho oči byly plné touhy.
– “Zeniku, postarej se o ni,” řekl příbuzný. “Pamatuješ, říkal jsem ti, že jsem chodil se zdravotní sestrou. A máma mi řekla, abych ji opustil a vzal si Ljudu? No, Světlana je ta zdravotní sestra. Je to poklad, který je třeba chránit a o který jsem já, hlupák, přišel. Ach, kdybych to mohl na chvíli vrátit! Poslechl jsem matku a vzal si Lyudu, která mi teď ničí život. Přepsal jsem na ni všechny své peníze i byt, hlupák, a ona mi ještě nasazuje parohy.” “Jejda!” Zinovy se zarazil, “takže ten parchant, co se tak špatně choval k mé Světlaně, jsi ty? No, co na to říct? “Za to, že jsem přišel o své štěstí, si můžu sám,” řekl Nikolaj. “I když… Světlano, miláčku, možná bychom mohli začít znovu.” “Pane Nikolaji, v životě začínáme znovu jen jednou,” odpověděla Světlana. “A já děkuji nebi, že mi dopřálo setkání se Zinovim. On je moje štěstí! A také jsem vděčná osudu, že mě zachránil před vámi.
