Když můj syn dokončil školu, okamžitě vstoupil do armády a později nastoupil na univerzitu v hlavním městě. Jeho život tam byl tak rušný, že se domů vracel na návštěvu jen zřídka. Uvědomil jsem si, že ve velkém městě má více příležitostí. Před deseti lety nás opustila manželka a já zůstal sám v malém dvoupokojovém bytě. Toužil jsem slyšet smích svých vnoučat, ale můj syn a jeho žena byli zaneprázdněni prací a výchovou dětí ve velkém městě. Byl jsem jim na křtinách a o rok později mě přijeli na pár dní navštívit, ale pak mě přestali navštěvovat.
Stále jsem s nimi telefonoval, ale naše rozhovory byly krátké. Před dvěma lety jsem se rozhodla, že je znovu navštívím na synovy narozeniny. Několik měsíců jsem šetřil peníze a cestoval vlakem do města, kde žili. Když jsem přijel, syn mě přivítal na nástupišti a odvedl mě do svého bytu. Byl v pěkné a drahé čtvrti a byt byl prázdný, protože snacha byla v práci a vnučky ve školce. Syn mi vše vysvětlil a pak odběhl do práce. Já jsem se naobědvala a spala, dokud se děti nevrátily domů.
Nebyli si jisti, zda mě mají obejmout, protože mě vídali jen zřídka, ale po obdržení dárků se ke mně chovali vřeleji. V následujících dnech jsem se u nich cítil jako cizinec. Skoro se mnou nemluvili a k večeři mi dávali pizzu. Ráno v den mého odjezdu si nikdo nevšiml, že odjíždím, kromě syna, který mi večer zavolal a zeptal se, proč jsem jim neřekl, že jedu domů. Řekl jsem mu pravdu – cítil jsem se u nich doma jako cizinec. Když jsem se vrátil do rodného města, musel jsem si před sousedy vymýšlet historky o tom, jak moje návštěva probíhala, protože jsem se jim to styděl říct.
